<!–texy–>zcela náhodou jsem narazila na tuto diskusi, ale musím souhlasit s tím, že pokud 5* hotel má v lístku tisíc cizích slov (kulináři prominou, třeba tomu hnedle rozumí), tak pak nechápu, proč je tam "mozzarella z buvolího mléka", když i já jako laik pochopím, že jde o mozzarellu buffala. No nic.

<!–texy–>ad webové stránky a spol:
Když jdu do restaurace sám nebo se budeme rozhodovat, zda se máme vracet, jsou mi webový stránky úplně jedno. U špičkovejch restaurací, který každej zná to taky možná není tak důležitý (i když tady bych prostě čekal, že i takovej detail bude udělanej pořádně – prostě že ten lístek dřív, než se pošle do tiskárny uvidí korektor, nebo že si to autor aspoň přečte vytištěný dřív, než se bude tisknout X kopií (na monitoru se ty mrchy chyby podstatně snáz schovaj))
Ale jsou i situace, kdy webovky docela důležitý jsou- zejména když se má různorodá skupina na dálku domluvit, kam půjde. Třeba sraz spolužáků po X letech, případně se nám teď se skupinou známých, se kterými chodíme pravidelně každej měsíc posedět stalo, že nás v restauraci kam jsem chodili celkem naštvali a rozhodli jsme se změnit lokál. Tak se začaly doporučovat oblíbený podniky jednotlivců a vybíralo se (pochopitelně po webu na diskusním fóru), kde to zkusíme. A podniky, který neměly na webu ani +- aktuální jídelák, aby si člověk mohl udělat představu, jestli to na něj není moc drahý nebo tak (jsou tam jak bohatší, tak chudší lidi, není to v tomhle směru nijak stejnorodá skupina) moc šancí neměly a přišly o šanci, že tam bude chodit každej měsíc pravidelně 20-30 lidí. Samozřejmě, že podle webu se nedělal konečnej výběr. Ale při rozhodování, kde to stojí za to vyzkoušet byl alespoň nějak použitelnej web spolu s doporučením konkrétního člověka rozhodující.

<!–texy–>Podle mě je internetová propagace přímo nutnost. Proč pracně obvolávat, když stačí kliknout? Dělat aspoň ucházející webovky dnes umí snad každý. Nemusí být žádný extra design, stačí pár základních údajů – otvírací doba a její případné změny, mapka, pár fotek a ukázka z jídelníčku. Kdo dnes není na internetu, jakoby nebyl. Doba hold pokročila :-P

<!–texy–>65: Naše telefonní číslo bylo jen o jednu číslici jiné než místní hotel a restaurace. Dostávali jsme spoustu jejich telefonátů. Jednoho dne jsem byl v hravé náladě a předstíral jsem jedné velmi middle class paní, že jsem opravdu manager restaurace.
Chtěla zamluvit stůl pro 6 lidí.
"Na jaké jméno prosím?"
"McCarthy"
"Hmm, McCarthy – malý moment prosím." Získal jsem pár vteřin na rozmyšlenou. "Haló, tak to bohužel nepůjde."
"Jak to? Proč?"
"Protože jste se tu posledně prali."

Bavil jsem se takto ještě chvíli – můj mírně cizí přízvuk mě dodával na autentičnosti, dáma se ohražovala kultivovanou angličtinou a bránila dobré jméno McCarthyů. Brzy mě ale moje přirozeně lidumilná nátura přinutila přiznat barvu a milé paní se omluvit.
Zdali po naší výměně znovu zvedla sluchátko a zavolala opravdovou restauraci mě není známo.
Telefonní ústředna musela být zmodernisována – už dlouho jsem nepoužil "Sorry, wrong number".

<!–texy–>65. Skvělé. Na příkladu Allegra, Essensie nebo třeba Maze a dalších je vidět, že fine diningu netu netřeba :))

Doufám, že rezervace pečlivě stornuješ, protože jestli ti někdo volá v domění, že mluví s rezervačním z Allegra, tak je nesofistikovaný jouda, který nemá ani první ročník hostovky :)))