Zápisník

7 podniků, které mi v Česku chybí

Čistě hypoteticky, s fantazií i optimismem na max. Do jakých neexistujících podniků by mě bavilo chodit?

Čestr na sladkovodní ryby
Proč v Praze (popř. Česku) není pořádný podnik zaměřený na sladkovodní ryby? Máme úžasnou tradici, máme skvělé ryby a třeba v Praze i spoustu úžasných míst okolo Vltavy (dovedete si to krásné spojení představit?). Čestr takto dokázal probudit zájem o české stařené hovězí. Jsem si jistý, že by to fungovalo stejně i u sladkovodních ryb (a na 100% lépe než nepovedená státní kampaň za 178 miliónů). Řada špičkových kuchařů se sladkovodními rybami umí a mají je na lístku. Pořád ale chybí restaurace, která by na nich byla výhradně postavená.

Rybárna
Mimoto by si oživení zaloužila i klasická česká rybárna. A klidně podobným způsobem jak se to povedlo s chlebíčky v Sisters. Vzít všechny ty rybí saláty, pečenáče, zavináče, uzené ryby a vecpat je do pultů jednoho sexy malého bistra. Ano, prosím! Je děsná škoda, že se celá tahle výborná tradice smrskla na pár průmyslových výrobků v kelímku. Do českého stravování by studená rybí kuchyně mohla přinést cenný impulz.

Český Ottolenghi
Chytlavá verze blízkovýchodní kuchyně postavena na spoustě zeleniny, luštěnin, oříšků a bylinek. Strašně moc to tu chybí! Máme tu spoustu vegetariánských podniků, kde neumí vařit (vegepatlariáni). Máme tu úplně pomýlený trend raw restaurací. Ale moderní zeleninovou hospodu (ne nutně bez masa) prostě ne. Ve Vídni se tomu hodně blíží řetězec izraelských restaurací Neni. U nás by to šlo určitě taky. Byl bych fanoušek číslo jedna!

Casual verze La Degustation
V zahraničí je to jeden z top trendů, kdy si šéfkuchaři ke své hlavní fine dining restauraci otevírají méně formální sesterské podniky, které spadají do kategorie bister nebo gastropubů. U nás by něco takového mohl z fleku otevřít třeba Sahajdák z La Degustation. Jeho kuchyně je úžasná a určitě má v Česku neuvěřitelné množství fanoušků. Formát La Degustation je ale tak těžkopádný a strojený, že si jen stěží užijete víc než jednu návštěvu za rok. Dovedete si představit, jaká by to byla pohoda, kdybyste jeho kuchyni mohli ochutnat i mimo La Degu?

Nose to tail po česku
Tohle nechápu. Máme rádi maso, děláme zabijačky a přesto tu nemáme žádný pořádný podnik, který by se věnoval masu od A do Z. Vnitřnosti, morek, nožičky a všechny ty podivné díly masa, které kdysi znali jen řezníci a fajnšmekři. Buď jako hospoda nebo řeznictví-uzenářství s posezením. Maso a kobliha (respektive TRMS) má k tomu hodně nakročeno, ale přeci jen je to spíš podnik, který vychází z britské tradice. Určitě tu chybí odvážný český kuchař/řezník, který by tohle téma zpracoval po našem, moderně a nebojácně. Najde se někdo?

EMA jako winebar
Vinárny, vinné bary nebo chcete-li winebary jsou u nás pořád trochu pozadu a moc se jim nedaří shodit snobský odér, který okolo vína panuje. Pořád je to až příliš moc motýlků, degustací a slovíčkaření s vinnými pojmy. Původně jsem chtěl do titulku napsat vinný bar v teniskách a třičku, ale když o tom uvažuju v reálu, tak mi tam okamžitě naskočí EMA, Kamil Srbek a jeho schopný tým. Na neformální vinný bar z jejich dílny bych byl děsně zvědavý. Špičková vína, dobrý poměr cena/výkon a odlehčený servis. To by se nasávalo!

Posh bufáč
Fandové nádražek a odpůrci fajnovostí mě asi zabijou, ale já to přesto zkusím. Představte si malý bufáč s nerez pulty na stojáka, výběr z několika pivních píp, luxusní cold cuts, masové sendviče, vyladěné klobásky... Zní to trochu jako Lokál nebo jako Výčep na stojáka, ale víc komorně, fancy a s volume doprava. Asi bych byl jediný host, ale co už. Skvělé místo po práci nebo před barem by to bylo. Ale asi jen ve snu.

Proč je tak těžké trefit pastrami?

V Česku se teď začínají rojit nejrůznější pokusy o pastrami sendviče v newyorském stylu á la Katz's Delicatessen. Ne vždy se to ale úplně daří a jednotlivé pokusy se od sebe dost výrazně liší. Připravit vydařené neworské pastrami totiž není žádná legrace a na zdárný výsledek má vliv řada faktorů.

Které to jsou?

1) Maso – v případě pastrami je to hovězí hrudí. Musí mít optimální tukový kryt (to je ten tučný proužek na svrchní straně hrudí), množství mezisvalového tuku a musí být i dobře vyzrálé. Pokud je cokoliv z toho špatně, tak to i se správným postupem ve finále končí suchým a vláknitým hovězím. Tuk je spolu s rozpuštěným pojivem zásadní faktor, který ovlivňuje vnímanou šťavnatost.

2) Stupeň nasolení a koření – solný lák, délka nasolení a složení kořenící krusty, která má v základu koriandr a pepř. Nasolení pomáhá správné struktuře a šťavnatosti masa. A koření zase odpovídá za nezaměnitelnou chuť pastrami.

3) Vyuzení – kolik kouře, jak dlouho, při jaké teplotě, na jakém dřevě? Je to velká věda. Pokud je kouře málo, je pak pastrami nevýrazné a připomíná nasolené hovězí nebo hovězí šunku.

4) Tepelná úprava – newyorské pastrami se před podáváním dlouze vaří na páře. Vaří se tak dlouho, dokud nedojde k rozpuštění tuhé vazivové tkáně na tekutou želatinu. Správně uvařené hrudí je měkké jako polštářek. Je šťavnaté a zároveň krásně měkké (a přitom se nesype na vlákna).

5) Porcování – uvařené hrudí je potřeba dobře naporcovat. Vystihnout směr vláken, zvolit správnou tloušťku a v případě potřeby nakombinovat tučné a méně tučné partie.

6) Pečivo a ochucení sendviče – i když se povedlo maso jako z pohádky, pořád ještě není vyhráno. Moc záleží do jak dobrého pečiva se maso v sendviči dá. A strašně moc dělají i doplňky jako je majonéza, hořčice a pickles (kvašené zelí nebo okurky). Kolik jich je a v jakém jsou poměru mezi sebou.

Je toho prostě hodně, co všechno ovlivňuje výsledek. Držme si palce, ať se první české pokusy zdárně vypořádají se všemi nástrahami. Nic jiného asi nezbývá.

Od čumáčku po ocas – křupavé býčí ehm, ehm

To jsem zvědavý, jestlipak se vám podaří sehnat hlavní surovinu na tenhle extrémní nose to tail recept. Třeba v Real Meat Society nebo v Naše Maso?

O pozadí celé srandy si přečtěte v tomhle článku o akci Trash or Treasure v Kodani. Téma plýtvání jídlem je teď (zcela zaslouženě) úplně všude.

O podobně zaměřené restauraci wastED, která vařila z odpadu jsem psal minule.

Pastelové ředkvičky

Jaro na talíři. Snad v tom není anilin!