Zápisník

Zelenina, kterou bych rád jedl častěji

Druhová pestrost v zelenině je jedním ze základních předpokladů pro dobré vaření. Pestrost v průběhu roku povzbuzuje chuť zeleninu nakupovat i vařit. A obzvlášť v našem regionu nám mohou méně známé druhy zeleniny pomoct překlenout zimu, kdy se v kuchyni hodí každý zelený impulz.

Co by zvýšilo pestrost v aktuálních českých podmínkách? Tady je jen pár příkladů, o kterých jsem teď dumal v poslední době:

Výhonková brokolice
Na rozdíl od klasické brokolice netvoří jednu obří hlávku, ale spoustu menších růžiček, které průběžně dorůstají. Zatím jsem ji v Česku nikdy pořádně neviděl, ale třeba SEMO ji má v nabídce. Tím, že se velká růžice nemusí rozebírat, je podle mě o dost přístupnější a snazší na zpracování. Semínka jsem si letos sice koupil, ale jak se znám, tak to moc nedopadne. Fakt doufám, že se různých variant brokolice (a že jich je) někdo chytne a uvede je pořádně na trh.

Kadeřavé kapustičky
Neboli Kalettes – kříženec kadeřávku a růžičkové kapusty, který tvoří menší otevřené růžičky s kadeřavými lístky. Nikdy jsem to naživo neviděl, ale NUTNĚ potřebuju ochutnat!

Kadeřavá kapusta
Kadeřávek se už u nás s trochou úsilí sehnat dá. Problém je spíš s dostupností a pestrostí. Nikde jsem zatím pořádně neviděl jeho hladké varianty, které mě osobně přijdou o dost zajímavější (třeba úžasná italská variace Cavolo Nero). Je taky škoda, že se nedá koupit běžně v supermarketu. Je to skvělá zimní zelenina na teplou i studenou úpravu. Kadeřavé i méně kadeřavé listy by mohly v Česku zažít úplně stejný boom jaký před několika lety zažily dýně.

Potočnice
Potočnice se u nás kdysi dávno pěstovala, v současnosti ji už ale uvidíte jen jako divokou v přírodě (pozor, Potočnice lékařská je chráněná). V zahraničí se pěstuje řada různých vyšlechtěných variant. Všechny potočnice mají typickou ostrou a peprnatou příchuť podobně jako ředkvičky (aby taky ne, když patří do stejné čeledi brukvovitých). Podobně jako rukola je potočnice skvělá na ochucení sendvičů a do salátů. Škoda, že nám tu úplně chybí!

Kerblík
S kerblíkem se pravidělně setkávám jako s oblíbenou bylinkou fine dining restaurací. Pokaždé si říkám, že bych ji chtěl v kuchyni taky používat, pak ale narazím a vůbec nikde kerblík nemůžu sehnat. Má lehkou a velmi příjemnou vůni po anýzu – podobně jako estragon, ale napůl i směrem k listové petrželi. Semínka jsou i u nás docela běžně k dostání, tak vůbec netuším, proč je tak málo vidět.

Mladé hořké listy a microgreens
Loni jsem si směs na mladé hořké listy koupil jako semínka, která jsem zasel v několika vlnách. Celou sezónu jsem pak sklízel křehké a výrazně aromatické lístečky, které jsem trousil všude možně po kuchyni. V mixu bývá nejčastěji rukola a asijské listové bylinky (mizuna, mibuna, listová hořčice). Kdybych nebyl limitovaný svým nešikovným pěstěním, spotřeboval bych jich fakt hodně. Na trhu v New Yorku jsem je viděl prodávat na stánku (s více než 20 druhy) už čisté a oprané listy hotové k použití v kuchyni.

Microgreens jsou mladým listům podobné. Jsou to celé drobné rostlinky, které se sklízejí krátce po vyklíčení, kdy mají jenom několik prvních zárodečných lístků. Už podle názvu jsou pěkně titěrné, zato ale velmi výrazné aromaticky a chuťově (někdy i barevně). Sám bych se s jejich pipláním doma dělat nechtěl, na trhu bych si je ale k ostatní zelenině a bylinkám přihodil okamžitě. U nás je zatím dělají jenom dodavatelé pro restaurace.

Jak přistupují k alergenům profíci

USA zatím sice nemají tak přísnou legislativu jako v EU, potravinové alergie tam ale jedou jako velké téma už několik let. Bodejť by taky ně – kvůli své nemoci se musí při jídle venku hlídat skoro 15 miliónů Američanů.

V článků dávají pár podrobných příkladů z praxe amerických restaurací, které jdou v řešení alergenů i nad rámec naší evropské legislativy. Výjimkou nejsou na míru ušitá menu pro každý typ alergie zvlášt i flexibilní systém menu, který přízpůsobuje jídla přesně podle přání hosta.

Řeší se tam i mýty okolo alergií (jsou stejně blbé jako u nás) a klíčovost vzdělání lidí v gastronomii. V kontextu některých trucujících hospodských v Česku hodně poučné.

Mladá krev rulez!

Michal Černý ve Story.
Petr Kunc v SOHO+.
Pavel Buchwaldek ve Zlaté Praze.
Lukáš Nečas v Simplé (brzy otevírá v Brně).
Přemek Forejt v Hodolanech (také se teprve chystá).

Tak že bychom se konečně dočkali generační výměny v českých restauracích? Mladé kuchaře, kteří se v gastronomii vyformovali za hranicemi (nejčastěji zaznívá Londýn!), potřebujeme jako sůl. A já jen doufám, že jich tam ve světě poletuje ještě víc. A že se budou postupně vracet a otevírat další nové podniky.

Ohromně jim fandím a všechny budu pozorně sledovat! :)

A schválně. Zkuste si v hlavě projet seznam nových a relevantních podniků za poslední dobu. Kolik z nich otevřeli lidé odchovaní v gastronomii za socialismu nebo v polistopadové éře? Moc toho nebude, co? Jednoznačně převládají lidi s kulinárními kořeny v zahraničí nebo lidi, kteří přišli do gastronomie zvenčí. Bez nich to nedáme.

Aktualizace – přidávám ještě Jana Kaplana, který převzal Pavillon po Michalu Göthovi. Za tip díky @sanger_foodblog. A ještě je tu Lukáš Greguš, který se vrátil do La Bouchée, díky za echo @sirjackal_cz.

Všechno je blbě a všichni zemřeme (nebo tak nějak)

Jasně. Současná podoba včelaření není ideální a obor má svoje dlouhodobé problémy. Tak jednostrannou nakládačku, jakou dal oboru Václav Smolík, si ale čeští včelaři opravdu nezaslouží. Paranoia, tunelovité vidění a strašení chemií. Jako řešení pak jediná správná cesta čistého "autentického" včelařství. Tý jo!

Vůbec nechápu, že Lidovky takový text pustily. Chybí nezávislý odborný komentář nebo alespoň vyjádření od představitelů včelařů, do kterých autor kope (třeba bylo v tištěné verzi?).

Podobný příspěvek navíc ani nemá šanci vyvolat pozitivní změnu nebo potřebnou odbornou diskuzi. Jen vyhrocuje situaci a přispívá k dalšímu znepřátelení stran. Na straně veřejnosti pak jen zaseje další zbytečnou paranoiu a nedůvěru ve včelařství jako takovému (a je jedno jestli jde o konvenčí, bio či autentické).

Achich ouvej.