Zápisník

Proč rád koukám na fotky jídel, které nebudu nikdy jíst

Tady je zrovna perfektní příklad – procházka aktuálním degustačním menu Noma Japan.

Za prvé
Jsem strašně zvědavý. I kdybyste pod takový odkaz schovali atomovou bombu, kliknu na to. Ekvivalent štěnete, kterému musí hlavu ze zábradlí soustružit hasiči. Nemůžu si pomoct!

Za druhé
Každé takové menu bývá natřískané surovinami, které ale lautr neznám. Následuje dlouhé hledání v knihovně, gůglení a tak podobně. Jinými slovy – rád si u toho připadám úplně hloupě a pak to ještě raději napravuju. A v noci ve snu mě pak z těch surovin zkouší Jan Rosák v imaginárním kvízovém pořadu (kecám, ale jednou to přijde).

Za třetí
U surovin, které naopak znám, jsou zase použity techniky, které bych u nich nečekal, nebo by mě v životě nenapadly realizovat. To samozřejmě okamžitě svádí k domácím pokusům.

A fakt už poslední důvod
Chuťové kombinace! Nad některými fakt kroutím hlavou (tady třeba syrové krevety a lesní mravenci), jiné mě ale zaujmou natolik, že si je pak chci zkusit i v domácích podmínkách (kedlubna vařená s kvasnicemi).

Shrnuto podtrženo – závislák jak jelen!

Víno, co by pil Přemysl Oráč

Trochu přeháním, ale přesně taková kravina mě napadla při koukání na vinaře Sebastiena Riffaulta v akci s pluhem. Krása a neskutečná frajeřina.

Když si do sklenky naliju jeho Akmeniné 2011 (450 Kč ve Veltlinu), jsem pěkně naklepnutý už předem. Krásná zlatavá barva a melancholická směska vůní. Kousek ovoce, sem tam bylinka, ořechy. Hmmm. Takový Sauvignon jsem teda ještě neměl.

Úplně z toho mám chuť shánět koně a pluh.

Svetr Sáry Lund

Príma blog z Kodaně aneb jak @hanka_pyre přežívá nástrahy severského velkoměsta. Zrádné mrchy cyklistické a záplavy neodolatelného pečiva a kávy kam se podíváš. Kodaní naládovaný Instagram jako bonus.