Zápisník

Proč rád koukám na fotky jídel, které nebudu nikdy jíst

Tady je zrovna perfektní příklad – procházka aktuálním degustačním menu Noma Japan.

Za prvé
Jsem strašně zvědavý. I kdybyste pod takový odkaz schovali atomovou bombu, kliknu na to. Ekvivalent štěnete, kterému musí hlavu ze zábradlí soustružit hasiči. Nemůžu si pomoct!

Za druhé
Každé takové menu bývá natřískané surovinami, které ale lautr neznám. Následuje dlouhé hledání v knihovně, gůglení a tak podobně. Jinými slovy – rád si u toho připadám úplně hloupě a pak to ještě raději napravuju. A v noci ve snu mě pak z těch surovin zkouší Jan Rosák v imaginárním kvízovém pořadu (kecám, ale jednou to přijde).

Za třetí
U surovin, které naopak znám, jsou zase použity techniky, které bych u nich nečekal, nebo by mě v životě nenapadly realizovat. To samozřejmě okamžitě svádí k domácím pokusům.

A fakt už poslední důvod
Chuťové kombinace! Nad některými fakt kroutím hlavou (tady třeba syrové krevety a lesní mravenci), jiné mě ale zaujmou natolik, že si je pak chci zkusit i v domácích podmínkách (kedlubna vařená s kvasnicemi).

Shrnuto podtrženo – závislák jak jelen!

Blackdog Cantina

Je fakt těžké odolávat otupění, když se většinu doby prodíráte podniky v naladění ať se to alespoň dá jíst" a restaurace jsou vám doporučovány s větou "není to úplně špatné". Na druhou stranu je ale obrovská úleva, když jednou za čas narazím na objev, u kterého si tohle všechno můžu s klidem odpustit a užít si to hlavní — dobré jídlo. Minule to bylo "Sansho, dnes to bude víkendový objev — bistro Blackdog Cantina.

Ve varu — útěk na statek

Trpíte únavou ze stříbrného plátna? Mám pro vás terapii. Utečte na statek! :)