Zápisník

Sucho v Kalifornii odhaluje potraviny náročné na zdroje

Kalifornie v poslední době zažívá extrémní sucho, které nutí stát k zavádění nových regulací a k přísnému hlídání spotřeby vody.

80 % vody jde do zemědělství, takže není divu, že se teď probírá horem dolem náročnost jednotlivých potravin na vodu.

Mezi nejnáročnější potraviny patří tradičně maso (popř. mléko a vejce). Na kilo potraviny živočišného původu je totiž potřeba o řád víc rostlinného krmiva (v Kalifornii např. vojtěška). Ve výsledku tak na 1 kg hovězího masa potřebujete zhruba 15 tísíc litrů vody.

V Kalifornii je ale problematická i produkce mandlí a ořechů (4 l vody na mandli a desetina z celkové kalifonské spotřeby), která v posledních letech raketově rostla (Spojené státy jsou teď největší producent mandlí na světě).

Šťavnatý steak, raw dortík i to lactose-free almond lattéčko má holt nějakou cenu (a paradoxně ne jen v penězích).

V Kalifornii teď zažívají něco, o čem odborníci hovoří už delší dobu celosvětově. Není co závidět. Bude ale zajímavé sledovat, jak bude na drastické omezení zdrojů reagovat tamní zemědělství a potažmo celá společnost.

Jak jsou potraviny náročné na vodní zdroje:
Kalkulačka vodního foodprintu
Tabulka spotřeby vody u základních potravin
The Thirsty West: 10 Percent of California’s Water Goes to Almond Farming

Jenom pět základních chutí?

Pokud to půjde stejným tempem, dožiju se jednou okamžiku, kdy budeme znát deset základních chutí. Teď jich máme pět – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Za bukem už ale stepují dva netrpěliví kandidáti.

Kokumi
Objev japonské firmy Ajinomoto, která vyrábí dochucovadla a všemožné instantní nudle. Zní to sice podezřele, ale předchozí objev umami přišel na svět podobně. Jak kokumi chutná? Samo o sobě vlastně nijak. Kokumi totiž funguje jako zesilovač ostatních primárních chutí (hlavně umami a sladkosti).

Vědci kokumi popisují jako vjem zesílené chuťové plnosti a komplexnosti (mrkněte na zkušenost Harolda McGeeho). Podobně jako pro umami (glutamát), tak i pro kokumi je údajně možné izolovat konkrétní sloučeniny, které kokumi vyvolávají a ty pak používat jako dochucovadlo. Hmmm...

Tuk
Původně se myslelo, že tuk v ústech vnímáme pouze jako hmatový vjem (podobně jako svíravost), teď to ale vypadá, že umíme tuk (respektive mastné kyseliny) vnímat i prostřednictvím chuťových receptorů.

Smysl to dává velký. Podobně jako třeba sladkost (sacharidy) nebo umami (proteiny), by nám vjem tučnosti mohl pomáhat v hledání energeticky bohaté stravy (a v dnešní době i souvislostí okolo stravovacích návyků a obezity).

Obojí, kokumi i tuk, hodně zajímavé. Poslední roky ve vědě okolo chuti jsou nabité objevy a těžko odhadovat, co všechno na nás ještě vybafne.

Crema a mýty okolo espressa

Přiznávám, že jsem jednu dobu taky měl takové mystické období, kdy jsem cremu uctíval a všemožně z ní věštil kvalitu espressa. Italská kávová mytologie dostává zaslouženě po čuni.

Projeďte si i zbytek – Espresso Myths, Debunked!

Farmářské trhy v USA zpomalují, food huby jedou

Přibývání nových trhů zpomaluje a celková útrata na trzích v některých oblastech klesá. Trh se saturuje a naráží na svůj hlavní limit – nedostatek malých zemědělců a producentů potravin.

Mezitím ale výrazně roste jiný prodejní kanál, který u nás zatím příliš neznáme – tzv. food hub.

Food hub v sobě spojuje výkup, logistiku a velkoobchod. Zemědělci můžou do food hubu prodávat ve větším objemu. Food hub zboží uskladní a připraví k prodeji (čištění, třídění, balení). Postará se i o marketing a hlavně finální prodej větším odběratelům, pro které by jinak byl malý zemědělec neviditelný (a nepoužitelný). Typickým příkladem jsou třeba větší instituce (školy, nemocnice).

U nás má výkup a přeprodej podivné stigma překupnictví. Je to ale něco jiného, než když naložím dovozovou zeleninu z velkoobchodu a jdu si stoupnout na farmářský trh.

Jestli mají mít regionální potraviny od malých producentů nějakou zásadní roli a podíl na našem stravování, tak tohle je určitě jedna z cest.