Zápisník

Domácí lehce nakyslé máslo s krátkou zastávkou u másla panenského

Postupy na domácí výrobu másla ze šlehačky jste už určitě někde viděli. Není to vůbec nic složitého.

Dnes tu mám ale zajímavou variaci, která ke smetaně přidává i podíl creme fraiche. Vzniklé máslo má pak mírně nakyslou a o něco bohatší chuť než máslo čistě ze sladké smetany.

V našem kulturním kontextu už jsme máslo z kysané smetany úplně vytěsnili, takže to berte jako bezva příležitost, jak se k mírně nakyslému máslu vrátit.

Mrkněte na postup šéfcukráře Michaela Laiskonise (ex Le Bernardin), je to vážně dost jednoduché.

Podíl smetany a creme fraiche je 60:40. Obojí se pak šlehá tak dlouho, dokud se neoddělí mléčný tuk od podmáslí (druhé foto). Vzniklé máslo pak už stačí jen pořádně prohnětat ve studené vodě (to aby se vyplavilo co nejvíc podmáslí) a máte hotovo (poslední foto, před zabalením do papíru).

A co to panenské máslo (virgin butter)? To si můžete vyzkoušet při cestě. Je to vynález dánského mlékaře Patrika Johanssona, který takhle označuje máslo těsně předtím, než se z něj plně oddělí podmáslí. Máslo je již mírně hrudkovaté (detaily čtěte tady) ale pořád mám v sobě ještě spoustu podmáslí (a obsah tuku okolo 40 %).

Přesný postup, který zahrnuje i pečlivou přípravu smetany před zmáselněním, jsem nikde nenašel. Doma si ale aspoň můžete vyzkoušet tu konzistenci (viz první foto). Část másla jsem si takhle odložil a má to vážně něco do sebe (s chlebem z Praktiky tím tuplem!).

Pokud to budete zkoušet, sledujte pozorně konzistenci v průběhu šlehání a podle potřeby ochutnávejte. Ten přechod je tam poměrně dost zřetelný. Ale bacha – jsou to opravdu jen vteřiny, než se začne tuk oddělovat ve velkém.

Budu s ním experimentovat ještě dál, tak dám vědět. Až teď jsem navíc zjistil, že jsem tohle máslo od Johanssona pravděpodobně ochutnal v Nomě, kam ho dodává. Tehdy jsem ještě moc nevěděl, o co jde, ale podle mě to bylo ono.

Spasí kváskový chleba vaše trávení?

Ne, nespasí! Tohle vnímám jako svůj velký dluh směrem k iniciativě Pečempecen.cz, tak jsem strašně vděčný, že se do toho Maškrtnica pustila. Čtěte, studujte, koumejte.

Jídlo a zdraví. Studie, výživová doporučení, pověry, diety, šarlatánství a vše okolo. Nikdy bych neřekl, ale pomalu se to ke mně plíží jako téma číslo jedna. Dříve nebo později čekejte pár příspěvků i na toto téma.

Tři polohy česnekových výhonků

Česnekové výhonky teď budou v sezóně maximálně dva tři týdny, tak s nimi rozhodně neotálejte.

Tady máte hned tři různé polohy, ve kterých je můžete při vaření použít.

Vlevo jsou výhonky prudce osmahnuté na tuku. Voní asi nejvíc po česneku a mají i nejvýraznější chuť (i díky cukrům, které v prudkém žáru karamelizovaly). Stačila minuta, nejvýš dvě.

Uprostřed jsou výhonky krátce podušené v máslové emulzi (á la ředkvičky). Opět asi jen dvě tři minuty. Česnek je tady krásně nasládlý a jemný. Jasně jde vidět i jejich zafixovaná barva.

A nakonec vpravo jsou výhonky úplně syrové. Jsou nakrájené asi na milimetr silné penízky, které jsem jen posolil a zalil olivovým olejem. Tyhle patří zasyrova do salátu. A nebojte – česnekové jsou jen mírně. Rozhodně ne tak silné jako syrové stroužky plně vyvinutého česneku.

Užijte si je, dokud jsou! :)

Česnekové výhonky

Další sezónní specialita z kategorie – já toho mám na zahradě tunu, dávám to prasatům a koupit si to může leda tak blbej Pražák.

Ale je to tak. Běžně se tyhle výhonky z česneku vylamují, aby se rostlina neoslabovala tvorbou květu. Celá část výhonku je ale perfektně jedlá.

Výhonky totiž nejsou vůbec vláknité, ale jen příjemně křehké. Mají sladkou a mírně česnekovou chuť. Nechce to nic víc než velmi krátkou tepelnou úpravu a můžete začít kouzlit.

Koupeno v sobotu v Holešovické tržnici (u pana pěstitele Pekaře, jen ale pozor v týdnu, na jeho místě je ve všední dny obyč přeprodej).