Zápisník

Proč je blogger sprosté slovo?

Přesně kvůli blbům a blbkám jako je tahle paní. Pokud vám minulý týden unikla aférka s trefným hashtagem #bloggerblackmail, tak alespoň stručné vysvětlění.

Blogerka se chtěla vecpat do nově otevřené cukrárny s tím, že za vzorky zadarmo napíše recenzi na svém blogu. Zaměstnanci cukrárny ale její žádost na místě nějak nezpracovali a nabídli ji zdarma jen šálek čaje.

Blogerka z toho ovšem chytla amok a obratem jim to osolila na svém Instagramu, kde dotyčnou cukrárnu v několika postech slušně pomluvila. Podnik si to samozřejmě nedal líbit, hlasitě se bránil a skandál byl na světě.

Z celé kauzy doporučuji sjet alespoň závěrečné vysvětlení nebohé blogerky, které úplně dokonale ilustruje, jak je mimo (WTF ve stylu "víte, kdo já jsem a kolik mě to blogování vlastně stojí úsilí?").

Dlouhou jsem si myslel, že je takové chování specifikum českého prostředí, ale evidentně není.

Recenze a pozitivně laděné články, které vznikají na základě pozvání na jídlo zdarma jsou mor, který rozkládá jakoukoliv základní důvěru v psaní o jídle.

Nevěřili byste, kolik mám podobných pozvánek neustále v inboxu a jak to podniky neustále zkoušejí. Z druhé strany to zase znají sami poctiví provozovatelé podniků, kteří dostávají podobné poptávky od blogerů a novinářů (ano – v ČR se to týká i klasických médií). A čtenářům z toho pak jde hlava kolem... :/

Přitom stačí úplně elementární a jednoduchá pravidla.

Recenze psát výhradně bez pozvání a na vlastní náklady. A pokud už nedejbože obsah na základě pozvánek a vzorků zdarma vzniká, tak jej důsledně značit a čtenářům vše poctivě a transparentně sdělit.

Pro novináře a blogery obecně – zadarmo se nikam necpat. A pro podniky to samé v bledě modrém– lacinou publicitu si prostě nekupovat. Nikam to nevede!

Ještě pořád docela léto

Plod jinanu dvolaločného

Já to tedy vidím prvně! Taková třešeň nebo slívka je to.

O plýtvání jídlem podrobně

Dejme tomu, že jste se o plýtvání jídlem doslechli někde z médií nebo teď v poslední době. Mediálně atraktivní podání aktivistů vám třeba úplně nesedlo (nic proti němu) a chtěli byste vědět víc.

Kam pro fakta? A kde pro nezkreslené informace o plýtvání jídlem celosvětově?

Já bych určitě vyrazil za Food and Agriculture Organization při UN. Mají téma odpadu zpracováné neuvěřitelně do hloubky (a věřím, že na práci mají i dostatečně hluboký rozpočet), plus z toho mají řadu výstupů.

Nejucelenější je asi příručka Reducing the Food Wastage Footprint, kde si můžete udělat dost dobrý obrázek o tom, jak vůbec odpad v jídle vzniká a jak se dá minimalizovat.

Nejstručnější a podle mě i nejnázornější je brožura Mitigation of Food Wastage, kde najdete 7 případových studií z celého světa.

Tam taky asi nejlíp vidět, že to není ani tak záležitost několika nadšených aktivistů, jako spíš složitá systémová věc, která vyžaduje investice, nasazení nových technologií i změny v legislativě (i proto to vždy půjde hooodně pomalu).

Také není vždy jednoduché rozhodnout, jestli se navrhovaná opatření vyplatí a jestli náhodou nebudou mít nějaký skrytý negativní efekt (enviromentální, ekonomický), který ve výsledku nadělá víc škody než užitku (např. spotřebování více zdrojů, než se ušetří).

Doporučuju to alespoň proletět (shrnutí od strany 46 je výstižné), není to vážně žádná sranda.

Na závěr čistě jen pro ilustraci hloubky problému si sjeďte Food Wastage Footprint – Full-cost Accounting o všech skrytých nákladech, které plýtvání jídlem způsobuje. Jsou to bambiliony.