Zápisník

Brambory na Marsu? Hodně ztuha

Dnes něco pro fanoušky sci-fi, ale hlavně pro ty, co už viděli nebo četli Marťana (pokud se bojíte spoilerů, nečtěte dál).

Jak moc realistická je v Marťanovi pasáž s pěstováním brambor? Šlo by to v reálu stejně? A je možné na Marsu vůbec něco pěstovat? Vemu to pěkně postupně.

Uspěl by hlavní hrdina s popsaným pěstováním v reálu?
Bohužel moc ne. Sázel brambory určené k jídlu, které se na cestu do vesmíru obvykle ozařují a lyofilizují, takže ztrácejí schopnost klíčit. To za prvé.

Druhý problém by měl se světlem. Na Marsu je nižší intenzita slunečního záření (asi 60 % ve srovnání se Zemí). Plus brambory pěstoval v uzavřeném prostoru s minimem oken. Aby rostliny přežily, musel by jim výrazně přisvítit LED světlem o specifické vlnové délce (energii by měl z jaderného reaktoru nebo ze solárních panelů).

Třetí zrada byla v samotné půdě, která obsahuje jedovaté perchloráty. Půdu z Marsu by tedy musel nějakým způsobem promýt a vysušit.

Půda na Marsu ale není zas až tak mrtvá
Podle NASA (i podle pokusů) půda obsahuje většinu potřebných prvků i realativní dostatek dusíku. Bohužel ale není jasné v jakých přesných poměrech (a jestli neobsahuje škodlivé těžké kovy).

Pro pěstování by možná bylo praktičtější akvaponické pěstování, kdy jsou rostliny ve vodě s přesně dávkovanými nutrienty.

A co voda?
Na produkci kilo biomasy v uzavřeném systému je potřeba zhruba 200 l vody. Tu by bylo potřeba na Mars přivézt (neskutečně drahé) nebo ji na Marsu vytěžit (zatím neskutečně obtížné).

Podle NASA už voda na Marsu je, není ale úplně jisté jak ji snadno vytěžit a jaké by na to bylo spolehnutí. Je jí hodně na pólech, tam je ale zase děsná zima. Kolik a jak hluboko je vody pod zemí se zatím moc neví.

Co nižší gravitace a tlak?
Podle pokusů, které dělá NASA ve vesmíru, už víme, že se rostliny při růstu objedou i bez gravitace (nebo v pohodě s nižší gravitací). Jsou naprogramované tak, že růst kořenů orientují opačně od zdroje světla.

Další malou výhodou je to, že rostliny nepotřebují k růstu plný atmosférický tlak a vystačí si (pro přežití) zhruba s jeho desetinou. To je super, protože by se ušetřilo na provozu vesmírného skleníku k pěstování. Praktické to ale zase moc není, protože případný zahradník by musel do skleníku chodit ve skafandru.

Výhodou pěstování rostlin je to, že do systému přidávají kyslík a odebírají kysličník uhličitý. Aby ale na uzavřený systém bylo spolehnutí, musel by mít obrovský rezervní objem (aby se pokryly rozdíly v čase), což zase všechno komplikuje (scénář ve filmu by byl reálný jen s pořádnou zásobou plynů a klasickými výměníky).

Přežil by hlavní hrdina jen na bramborách?
Dost obtížně, ale v knize si pomáhal dalšími potravinami a nutričními doplňky, takže asi ano.

Naše pozemská dieta zahrnuje přibližně 1000 druhů. Absolutní minimum, se kterým se pro tyhle účely operuje je asi 30 až 40 druhů, ideálně alespoň 50. A minimální pěstební plocha pro super-intenzivní pěstování, ze které by vyžil jeden člověk, je asi 50 m2 (pro jídlo, pro kyslík stačí 25 m2).

Na to aby něco takového v reálu fungovalo, je ale potřeba další zkoumání a pokusy. Je potřeba ještě přesněji vědět, co všechno na Marsu je a co by se muselo přivézt. A navržený systém by musel být neskutečně odolný a spolehlivý.

Lidé jsou ve vesmíru a na oběžné dráze už několik let. Zatím jsme ale jen u jednoduchého systému s názvem Veggie, který zvládl vypěstovat salát.

Bonus tip
Pokud vás bavil Marťan, možná vás zaujme Aurora nebo Seveneves. Téma přežití ve vesmíru a křehkosti života na Zemi na plné obátky.

Čtěte dále
10 WTF momentů v jídle a pití ve vesmíru

Nejrozšířenější potravina postavená na GMO technologii? Sýr!

Hledal jsem si teď něco o syřidlech kvůli nově otevřené vege sýrárně Vegsýr. Ano, opravdu takový žánr existuje a celé je to postavené na použití alternativního syřidla, které se získává extrakcí z kultivované plísně.

Tradičně se živočišné syřidlo (chymosin) získává extrakcí z telecích žaludků. V poměru ke spostřebě sýra jsou ale malá telátka poměrně nedostatkové zboží, a tak si sýraři museli pořídit alternativní zdroj.

Současná produkce chymosinu je postavená na geneticky modifikovaných mikroorganismech (bakterie, kvasinky nebo plísně), do kterých byl přenesen telecí gen (ehm) pro tvorbu chymosinu.

Ty se pak v průmyslovém měřítku namnoží, chymosin se vyextrahuje a pročistí. Ve výsledku je pak naprosto shodný s chymosinem z telecích žaludků.

Čistě technicky je to dost dobrá ukázka GMO technologie v potravinářství, jejíž využití se schválilo různě po světě už cca v devadesátých letech. A v dnešní době je na takovémto syřidle postavena naprostá většina vyráběných sýrů (v US a UK okolo 90 % produkce).

Na obalech sýrů se GMO původ syřidla značit nemusí. Samotné syřidlo neobsahuje ani ň z mikroorganismů a stejně tak hotový sýr neobsahuje ani syřidlo.

Pokud si ale doma pěstujete strach z GMO, tak teda bacha i na sýry. Bu bu bu! GMO! Baf! :)

Související:
Lži, podvody a strach – do jádra sporů okolo GMO

Boji proti plýtvání s jídlem fandím, ale...

Aneb uvažování spotřebitele pokrytce v kostce:

1) Když vidím v obchodě sekci se zlevněnými potravinami s prošlou trvanlivostí, považuji všechny zákazníky, kteří to kupují, za totální socky.

2) Pokud existuje technologie, která snižuje plýtvání živočišným proteinem a dokáže zvednout výtěžnost masové výroby (strojně oddělené maso), je to samozřejmě chemie a průmyslové zlo hodné odsouzení.

3) To samé s prodejnami, které efektivně distribuují potraviny s prošlou trvanlivostí. Vždyť je to přece hrozná věc. Mělo by se to zakázat!

Ok, trošku trollím, ale přišlo mi to jako zábava, dát to takhle vedle sebe.

Na jedné straně – aktuálně sexy boj proti plýtvání jídlem a na druhé – tradiční opovrhování potravinami nižší jakosti.

Inspirováno zkušenostmi z boje proti plýtvání jídlem z Dánska, kde se za 5 let povedlo snížit množství potravinového odpadu v domácnostech o 25 %.

Dánové na to šli primárně přes osvětové kampaně zaměřené na veřejnost a domácnosti, které jsou největším zdrojem plýtvání. Zemědělci, výrobci potravin a obchodní síť se připojili až postupně.

V New Yorku se hlasuje o varování před solí

Zvažovaná vyhláška by po restauracích vyžadovala označení jídel, které v porci obsahují více než 2,3 g soli (což je denní doporučená dávka podle amerického úřadu FDA).

Hmmm. Kontroverzní, asi to neprojde, ale tipuji, že bude podobných tlaků přibývat.

Dovedu si představit skupinu zákazníků, kteří by tuhle informaci uvítali. Restauratéry na druhé straně by z toho ale klepla pepka.

A mít uprostřed degustačního menu přesnou informaci o tom, kolikrát jsem překročil denní doporučenou dávku soli a nasycených tuků? To tedy nevím, jestli je zrovna budoucnost, na kterou se těším... :)

Aktualizace – Vyhláška nakonec prošla. Pokud to někdo nesestřelí shora, tak bude v New Yorku platit od 10. prosince.