Zápisník

Jak na pečenou krůtu

Dobře to dopadlo. Trochu jsem se bál, ale nakonec se mi ta obří krůta docela povedla. Hodně mi pomohl návod z NYT Cooking a ze Serious Eats. Přidávám pár tipů, kdybyste se ocitli před stejnou výzvou.

Krůtu nasolte 24 h předem a přidejte prdopeč
Pojistíte si tím perfektní ochucení a zároveň křupavou a vypečenou kůrku. Směs na solení je ze soli (1/2 cup) a prášku do pečiva (1 lžíce). Krůta se osuší a silně osolí ze všech stran i uvnitř (část směsi vám určitě zbyde, není potřeba použít vše). Pak se dá nezakrytá do lednice a nechá se den předem odpočinout.

Kůže přitom z části vyschne (bude křupavá) a díky alkalické reakci prdopeče rychleji zezlátne. Kůže bývá u větších krůt hodně tučná a silná, takže je potřeba to takhle pojistit.

Krůta v troubě musí mít volný prostor i pod sebou
Jen tak se opeče rovnoměrně (v oblasti stehen), která by byla při položení do pekáče skrytá. V malé české troubě se to dá vyřešit tak, že krůtu položíte přímo na mřížku a teprve pod ní zasunete pekáč, ve kterém se sbírá kapající tuk a výpek.

Krůtu pečte pomalu
Začněte s vyhřátou troubou na max, vložte krůtu a snižte teplotu do rozmezí 150 až 160 °C. Peče se tak dlouho, dokud teplota ve středu stehen nedosáhne 74 °C. Zabere to něco přes 4 hodiny. Krůtu při pečení nepotírejte.

Exponovaná místa na krůtě chraňte alobalem
Týká se to konců křidélek a vrchní plochy stehen a prsou. V průběhu pečení je potřeba tahle místa hlídat, a pokud by hnědla rychleji, než je zdrávo, tak zakrýt kouskem alobalu.

Po upečení krůtu nechte odpočinout
Asi 30 minut, aby se v mase vyrovnaly teploty a aby se stihla rovnoměrně rozprostřít šťáva. Opravdu důležité, nejdůležitější! :)

Kůžičku můžete vykřupat i na konci
Pokud na konci nejste s barvou a křupavostí kůžičky přeci jen spokojeni, můžete ji dorazit v troubě na max nebo ještě lépe se zapnutým horním ohřevem.

Jako omáčku použijte kuřecí základ
Ke krůtě funguje naprosto bezvadně. Letos jsem připravil větší množství nezahuštěné verze a bylo to mnohem lepší než klasické velouté s moukou.

Dobrá omáčka je klíčová. Zvyšuje vnímání šťavnatosti masa, takže s ní můžete i částečně kompenzovat mírně vysušené maso.

Foto: Ondřej Lipár (díky)

Zelenina, kterou bych rád jedl častěji

Druhová pestrost v zelenině je jedním ze základních předpokladů pro dobré vaření. Pestrost v průběhu roku povzbuzuje chuť zeleninu nakupovat i vařit. A obzvlášť v našem regionu nám mohou méně známé druhy zeleniny pomoct překlenout zimu, kdy se v kuchyni hodí každý zelený impulz.

Co by zvýšilo pestrost v aktuálních českých podmínkách? Tady je jen pár příkladů, o kterých jsem teď dumal v poslední době:

Výhonková brokolice
Na rozdíl od klasické brokolice netvoří jednu obří hlávku, ale spoustu menších růžiček, které průběžně dorůstají. Zatím jsem ji v Česku nikdy pořádně neviděl, ale třeba SEMO ji má v nabídce. Tím, že se velká růžice nemusí rozebírat, je podle mě o dost přístupnější a snazší na zpracování. Semínka jsem si letos sice koupil, ale jak se znám, tak to moc nedopadne. Fakt doufám, že se různých variant brokolice (a že jich je) někdo chytne a uvede je pořádně na trh.

Kadeřavé kapustičky
Neboli Kalettes – kříženec kadeřávku a růžičkové kapusty, který tvoří menší otevřené růžičky s kadeřavými lístky. Nikdy jsem to naživo neviděl, ale NUTNĚ potřebuju ochutnat!

Kadeřavá kapusta
Kadeřávek se už u nás s trochou úsilí sehnat dá. Problém je spíš s dostupností a pestrostí. Nikde jsem zatím pořádně neviděl jeho hladké varianty, které mě osobně přijdou o dost zajímavější (třeba úžasná italská variace Cavolo Nero). Je taky škoda, že se nedá koupit běžně v supermarketu. Je to skvělá zimní zelenina na teplou i studenou úpravu. Kadeřavé i méně kadeřavé listy by mohly v Česku zažít úplně stejný boom jaký před několika lety zažily dýně.

Potočnice
Potočnice se u nás kdysi dávno pěstovala, v současnosti ji už ale uvidíte jen jako divokou v přírodě (pozor, Potočnice lékařská je chráněná). V zahraničí se pěstuje řada různých vyšlechtěných variant. Všechny potočnice mají typickou ostrou a peprnatou příchuť podobně jako ředkvičky (aby taky ne, když patří do stejné čeledi brukvovitých). Podobně jako rukola je potočnice skvělá na ochucení sendvičů a do salátů. Škoda, že nám tu úplně chybí!

Kerblík
S kerblíkem se pravidělně setkávám jako s oblíbenou bylinkou fine dining restaurací. Pokaždé si říkám, že bych ji chtěl v kuchyni taky používat, pak ale narazím a vůbec nikde kerblík nemůžu sehnat. Má lehkou a velmi příjemnou vůni po anýzu – podobně jako estragon, ale napůl i směrem k listové petrželi. Semínka jsou i u nás docela běžně k dostání, tak vůbec netuším, proč je tak málo vidět.

Mladé hořké listy a microgreens
Loni jsem si směs na mladé hořké listy koupil jako semínka, která jsem zasel v několika vlnách. Celou sezónu jsem pak sklízel křehké a výrazně aromatické lístečky, které jsem trousil všude možně po kuchyni. V mixu bývá nejčastěji rukola a asijské listové bylinky (mizuna, mibuna, listová hořčice). Kdybych nebyl limitovaný svým nešikovným pěstěním, spotřeboval bych jich fakt hodně. Na trhu v New Yorku jsem je viděl prodávat na stánku (s více než 20 druhy) už čisté a oprané listy hotové k použití v kuchyni.

Microgreens jsou mladým listům podobné. Jsou to celé drobné rostlinky, které se sklízejí krátce po vyklíčení, kdy mají jenom několik prvních zárodečných lístků. Už podle názvu jsou pěkně titěrné, zato ale velmi výrazné aromaticky a chuťově (někdy i barevně). Sám bych se s jejich pipláním doma dělat nechtěl, na trhu bych si je ale k ostatní zelenině a bylinkám přihodil okamžitě. U nás je zatím dělají jenom dodavatelé pro restaurace.

Learn Coffee With Gwilym

Skvělý projekt z dílny European Coffee Trip a Gwilyma Daviese – video seriál se základy techniky přípravy kávy. Každý týden jedno video zdarma a to první právě dnes!