Zápisník

Proč je vlastně palmový olej tak rozšířený?

A proč z potravin jen tak rychle nezmizí? Negativní dopady na životní prostředí jsou už zdokumentovány dost dobře a určitě právem budí pobouření. Klíčové je ale taky ptát se proč je palmový olej tak všudypřípomný a nenahraditelný.

K jeho rozšíření v moderní výrobě potravin totiž vede velmi neúprosná logika a jeho náhrada nebo vyloučení není až tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Tady je několik důvodů, proč je pozice palmového oleje tak silná. Vůbec to neberte jako obhajobu, spíš jen jako doplnění informací pro pochopení problému.

Palma olejná má vysoké výnosy a zabírá méně zemědělské půdy

Jeden z nejsilnějších důvodů – pěstování palmy olejné je neuvěřitelně efektivní. Palma olejná zabírá ze všech olejnin jen 4 % obdělávané půdy, vyprodukovaný olej ale přitom představuje 30 % celkového trhu.

Co to znamená? Abyste vypěstovali stejné množství oleje skrze jiné olejniny, musíte zabrat, přeměnit nebo vytvořit násobně víc zemědělské půdy (samozřejmě na úkor volné přírody). Pro srovnání – výnos palmy olejné na hektar půdy je cca 3,6 tun. U sóji je to 0,8 tuny a řepky jen 0,3 tuny. Je to šílený paradox, ale v tomhle ohledu (náročnost na půdu) je produkce palmového oleje šetrnější než ostatní olejniny.

Nižší náklady na pěstování– méně pesticidů, méně fosilního paliva

V přepočtu na tunu je palmový olej šetrnější i vzhledem k použití pesticidů, dusíkatých hnojiv a energií na vstupu. Pro představu – na tunu palmového oleje vystačíte s 47 kg pesticidů. Na tunu oleje z řepky ale potřebujete 99 kg a na tunu oleje ze sóji dokonce 315 kg pesticidů.

Podobně je to s hnojivem i energiemi. Tady palmový olej vyjde opět lépe a paradoxně šetrněji k životnímu prostředí.

Perfektní náhrada za máslo i trans tuky ve sladkostech

Teď důvody technologické. Motivace výrobců používat palmový tuk při výrobě potravin nevznikla jen tak z ničeho, ale předcházel tomu delší vývoj. Při výrobě sladkostí a sladkého pečiva totiž není moc na výběr. Potřebujete totiž nasycené tuky, které jsou při pokojové teplotě tuhé. Pečení, krémy a polevy bez takových tuků prostě nefungují.

Tradičně se na tohle používaly tuky živočišné (máslo), později se v potravinářství uplatňovaly nešťastné trans tuky. Od trans tuků ale v poslední letech následoval velký odklon (negativní vliv na zdraví). V řadě zemí jsou při výrobě potravin zakázány a celkově se tlačí na jejich vyloučení z výroby. Výrobci tedy sáhli po jediné zbývající možnosti, kterou měli a tou jsou tropické tuky – kokosový a palmový.

Dokud se v technologii tuků neobjeví nějaké nové zásadní řešení, tak jsou to buď tuky živočišné nebo tuky tropické (zjednodušeno).

Palmový tuk se tolik nekazí a taky se nepřepaluje

Poslední důvod pro masivní rozšíření palmového oleje je jeho trvanlivost a odolnost při smažení. V trvanlivosti výrobků dává děsně na frak máslu, protože méně oxiduje a výrobky z něj mohou mít delší trvanlivost. Palmový olej je taky strašně výhodný pro smažení, protože se tolik nepřepaluje. V Asii to z něj dělá jeden z nejoblíbenějších tuků na vaření.

Když se to všechno sečte, tak je docela dobře vidět, proč je pozice palmového oleje tak silná a proč jen tak z výrobků nezmizí. Na některé dílčí účely se dá nahradit snadno (např. na smažení, nebo jako palivo), žádný dostupný tuk ale nemá těch vhodných vlastností tolik pohromadě.

Dostupné alternativy jsou navíc jen v začátcích a jejich masivní rozšíření je ještě hodně daleko (např. produkce olejů z řas nebo z kvasinek). I proto palmový tuk jen tak nevymizí.

Čtěte dál:
Intaraktivní palmový speciál na Guardianu – spousta informací přehledně

Plod jinanu dvolaločného

Já to tedy vidím prvně! Taková třešeň nebo slívka je to.

O plýtvání jídlem podrobně

Dejme tomu, že jste se o plýtvání jídlem doslechli někde z médií nebo teď v poslední době. Mediálně atraktivní podání aktivistů vám třeba úplně nesedlo (nic proti němu) a chtěli byste vědět víc.

Kam pro fakta? A kde pro nezkreslené informace o plýtvání jídlem celosvětově?

Já bych určitě vyrazil za Food and Agriculture Organization při UN. Mají téma odpadu zpracováné neuvěřitelně do hloubky (a věřím, že na práci mají i dostatečně hluboký rozpočet), plus z toho mají řadu výstupů.

Nejucelenější je asi příručka Reducing the Food Wastage Footprint, kde si můžete udělat dost dobrý obrázek o tom, jak vůbec odpad v jídle vzniká a jak se dá minimalizovat.

Nejstručnější a podle mě i nejnázornější je brožura Mitigation of Food Wastage, kde najdete 7 případových studií z celého světa.

Tam taky asi nejlíp vidět, že to není ani tak záležitost několika nadšených aktivistů, jako spíš složitá systémová věc, která vyžaduje investice, nasazení nových technologií i změny v legislativě (i proto to vždy půjde hooodně pomalu).

Také není vždy jednoduché rozhodnout, jestli se navrhovaná opatření vyplatí a jestli náhodou nebudou mít nějaký skrytý negativní efekt (enviromentální, ekonomický), který ve výsledku nadělá víc škody než užitku (např. spotřebování více zdrojů, než se ušetří).

Doporučuju to alespoň proletět (shrnutí od strany 46 je výstižné), není to vážně žádná sranda.

Na závěr čistě jen pro ilustraci hloubky problému si sjeďte Food Wastage Footprint – Full-cost Accounting o všech skrytých nákladech, které plýtvání jídlem způsobuje. Jsou to bambiliony.