Zápisník

Nula hvězd pro fast-food budoucnosti Locol

Pete Wells se s tím prostě nemazlí. Loni vykostil Per Se Thomase Kellera. Letošek ještě ani pořádně nezačala a Wells má na kontě další slušnou kontroverzi.

V rámci nového typu recenzí pro NY Times, kdy jako kritik vyjíždí i za hranice New Yorku, Wells napsal velmi kritickou recenzi pro nadějný fast-food Locol.

Novou síť restaurací založili dva známí šéfkuchaři Roy Choi a Daniel Patterson s cílem vytvoření alternativy k tradičním fast-foodovým řetězcům. Pobočky Locolu otevírají v problémových městských lokalitách, kde se snaží co nejvíce zapojovat místní. Menu má navíc vysokou ambici změnit fungování fast-foodu tak, aby produkoval chutné, zdravé a zároveň dostupné jídlo.

Když i bulky pro jejich burgery vyvíjel celebrity pekař Chad Robertson, tak se nejde ubránit dojmu absolutní food idylky pro 21. století. A i veškeré pokrytí v médiích tomu dosud odpovídalo.

Pete Wells do toho svou recenzí hodil vidle a napadl jeden z hlavních prvků celého konceptu – jídlo. Podle Wellse prostě není jídlo v Locol dost dobré na to, aby mohlo běžnému fast-foodu konkurovat a přirovnává ho dokonce k jídlu z nemocniční kantýny. Recenze je vážně docela drsná, ale zároveň i dobře vyargumentovaná a jídla vážně nezní nijak lákavě.

Wells za text samozřejmě ihned schytal kritiku. Je prý cizinec z New Yorku co tomu nerozumí. Žije v omezeném světě luxusních restaurací a hlavně je k nadějnému a mladému konceptu nepřiměřeně přísný.

To je jeden úhel pohledu. Stejně tak se dá ale jeho recenze brát jako ničím nepřikrášlený pohled zvenčí, který odkrývá závažnou trhlinu (chuť jídla) ve vyhajpovaném food startupu.

Pro doplnění - reakce Roy Choi na Instagramu.

A když už jsem u těch stíracích recenzí, tak ještě krátce připomenu tenhle kousek od Ryana Suttona, ve kterém popisuje realitu zklamání z hvězdného L’Arpège od Alaina Passarda. Užitečné čtení, pokud chcete ušetřit 800 € za večeři pro dva.

Foto: Locol.

Jenom pět základních chutí?

Pokud to půjde stejným tempem, dožiju se jednou okamžiku, kdy budeme znát deset základních chutí. Teď jich máme pět – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Za bukem už ale stepují dva netrpěliví kandidáti.

Kokumi
Objev japonské firmy Ajinomoto, která vyrábí dochucovadla a všemožné instantní nudle. Zní to sice podezřele, ale předchozí objev umami přišel na svět podobně. Jak kokumi chutná? Samo o sobě vlastně nijak. Kokumi totiž funguje jako zesilovač ostatních primárních chutí (hlavně umami a sladkosti).

Vědci kokumi popisují jako vjem zesílené chuťové plnosti a komplexnosti (mrkněte na zkušenost Harolda McGeeho). Podobně jako pro umami (glutamát), tak i pro kokumi je údajně možné izolovat konkrétní sloučeniny, které kokumi vyvolávají a ty pak používat jako dochucovadlo. Hmmm...

Tuk
Původně se myslelo, že tuk v ústech vnímáme pouze jako hmatový vjem (podobně jako svíravost), teď to ale vypadá, že umíme tuk (respektive mastné kyseliny) vnímat i prostřednictvím chuťových receptorů.

Smysl to dává velký. Podobně jako třeba sladkost (sacharidy) nebo umami (proteiny), by nám vjem tučnosti mohl pomáhat v hledání energeticky bohaté stravy (a v dnešní době i souvislostí okolo stravovacích návyků a obezity).

Obojí, kokumi i tuk, hodně zajímavé. Poslední roky ve vědě okolo chuti jsou nabité objevy a těžko odhadovat, co všechno na nás ještě vybafne.

Crema a mýty okolo espressa

Přiznávám, že jsem jednu dobu taky měl takové mystické období, kdy jsem cremu uctíval a všemožně z ní věštil kvalitu espressa. Italská kávová mytologie dostává zaslouženě po čuni.

Projeďte si i zbytek – Espresso Myths, Debunked!

Farmářské trhy v USA zpomalují, food huby jedou

Přibývání nových trhů zpomaluje a celková útrata na trzích v některých oblastech klesá. Trh se saturuje a naráží na svůj hlavní limit – nedostatek malých zemědělců a producentů potravin.

Mezitím ale výrazně roste jiný prodejní kanál, který u nás zatím příliš neznáme – tzv. food hub.

Food hub v sobě spojuje výkup, logistiku a velkoobchod. Zemědělci můžou do food hubu prodávat ve větším objemu. Food hub zboží uskladní a připraví k prodeji (čištění, třídění, balení). Postará se i o marketing a hlavně finální prodej větším odběratelům, pro které by jinak byl malý zemědělec neviditelný (a nepoužitelný). Typickým příkladem jsou třeba větší instituce (školy, nemocnice).

U nás má výkup a přeprodej podivné stigma překupnictví. Je to ale něco jiného, než když naložím dovozovou zeleninu z velkoobchodu a jdu si stoupnout na farmářský trh.

Jestli mají mít regionální potraviny od malých producentů nějakou zásadní roli a podíl na našem stravování, tak tohle je určitě jedna z cest.