Druhová pestrost v zelenině je jedním ze základních předpokladů pro dobré vaření. Pestrost v průběhu roku povzbuzuje chuť zeleninu nakupovat i vařit. A obzvlášť v našem regionu nám mohou méně známé druhy zeleniny pomoct překlenout zimu, kdy se v kuchyni hodí každý zelený impulz.
Co by zvýšilo pestrost v aktuálních českých podmínkách? Tady je jen pár příkladů, o kterých jsem teď dumal v poslední době:
Výhonková brokolice
Na rozdíl od klasické brokolice netvoří jednu obří hlávku, ale spoustu menších růžiček, které průběžně dorůstají. Zatím jsem ji v Česku nikdy pořádně neviděl, ale třeba SEMO ji má v nabídce. Tím, že se velká růžice nemusí rozebírat, je podle mě o dost přístupnější a snazší na zpracování. Semínka jsem si letos sice koupil, ale jak se znám, tak to moc nedopadne. Fakt doufám, že se různých variant brokolice (a že jich je) někdo chytne a uvede je pořádně na trh.
Kadeřavé kapustičky
Neboli Kalettes – kříženec kadeřávku a růžičkové kapusty, který tvoří menší otevřené růžičky s kadeřavými lístky. Nikdy jsem to naživo neviděl, ale NUTNĚ potřebuju ochutnat!
Kadeřavá kapusta
Kadeřávek se už u nás s trochou úsilí sehnat dá. Problém je spíš s dostupností a pestrostí. Nikde jsem zatím pořádně neviděl jeho hladké varianty, které mě osobně přijdou o dost zajímavější (třeba úžasná italská variace Cavolo Nero). Je taky škoda, že se nedá koupit běžně v supermarketu. Je to skvělá zimní zelenina na teplou i studenou úpravu. Kadeřavé i méně kadeřavé listy by mohly v Česku zažít úplně stejný boom jaký před několika lety zažily dýně.
Potočnice
Potočnice se u nás kdysi dávno pěstovala, v současnosti ji už ale uvidíte jen jako divokou v přírodě (pozor, Potočnice lékařská je chráněná). V zahraničí se pěstuje řada různých vyšlechtěných variant. Všechny potočnice mají typickou ostrou a peprnatou příchuť podobně jako ředkvičky (aby taky ne, když patří do stejné čeledi brukvovitých). Podobně jako rukola je potočnice skvělá na ochucení sendvičů a do salátů. Škoda, že nám tu úplně chybí!
Kerblík
S kerblíkem se pravidělně setkávám jako s oblíbenou bylinkou fine dining restaurací. Pokaždé si říkám, že bych ji chtěl v kuchyni taky používat, pak ale narazím a vůbec nikde kerblík nemůžu sehnat. Má lehkou a velmi příjemnou vůni po anýzu – podobně jako estragon, ale napůl i směrem k listové petrželi. Semínka jsou i u nás docela běžně k dostání, tak vůbec netuším, proč je tak málo vidět.
Mladé hořké listy a microgreens
Loni jsem si směs na mladé hořké listy koupil jako semínka, která jsem zasel v několika vlnách. Celou sezónu jsem pak sklízel křehké a výrazně aromatické lístečky, které jsem trousil všude možně po kuchyni. V mixu bývá nejčastěji rukola a asijské listové bylinky (mizuna, mibuna, listová hořčice). Kdybych nebyl limitovaný svým nešikovným pěstěním, spotřeboval bych jich fakt hodně. Na trhu v New Yorku jsem je viděl prodávat na stánku (s více než 20 druhy) už čisté a oprané listy hotové k použití v kuchyni.
Microgreens jsou mladým listům podobné. Jsou to celé drobné rostlinky, které se sklízejí krátce po vyklíčení, kdy mají jenom několik prvních zárodečných lístků. Už podle názvu jsou pěkně titěrné, zato ale velmi výrazné aromaticky a chuťově (někdy i barevně). Sám bych se s jejich pipláním doma dělat nechtěl, na trhu bych si je ale k ostatní zelenině a bylinkám přihodil okamžitě. U nás je zatím dělají jenom dodavatelé pro restaurace.
11. leden 2015 19:01:34
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Jediné použitelné kafe, na které jsem v Barceloně narazil. Tedy, ne že by tam těch kaváren neměli dost – mají! Pokud jste ale zvyklí na standard z výběrové kávy po Praze, ucítíte rapidní sešup v kvalitě.
A tím opravdu nemyslím jen odlišný temperament, který se projevuje v pražení a výběru kávy. Ale i naprosté základy současné praxe za barem. Dobře udělané mléko nebo espresso shot, který by nechutnal jak plamenometem ošlehaný popelník, je opravdu vzácností.
K Satanovi jsme se nakonec vraceli třikrát. Nelekněte se progresivního osazenstva ani moderního interiéru a dejte si v klidu jedno cortado nebo espresso (jako standard dělají double).
Mají hodně přátelskou otevírací dobu a jsou přímo v centru, takže není moc co řešit.
2. červen 2015 15:06:17
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Přidávám první ze střípků z Barcelony. Staronový objev Can Paixano (La Xampanyeria), který je zaměřený na zcela samostatný pohostinský žánr – popíjení v hlučné tlačenici.
Nejdřív vystojíte malou frontu venku (pokud je). Pak se protlučete k baru a odlovíte číšníka. Objednáte a pak se snažíte ustát okolní tlačenici a neustále proudění davu.
Je to docela sranda a nevím k čemu o přirovnat. Sobotní Náplavka v poledne je ale proti tomu úplně mrtvolná zóna.
Dělají tu všechno možné – malé tapas i obložené chleby. Hlavní je ale dát si sklenku místního šumivého vína cava.
Can Paixano doporučuji jako bezva trenažér pro všechny ostýchavé hosty ihned po příjezdu. Pokud projdete tímhle, budete mít všechny kontaktní dovednosti hosta naprosto v malíku.
Bacha na otvíračku, je kontraintuitivní. A taky bacha na ceny. Pořád je to tu neuvěřitelně levné.
2. červen 2015 15:06:14
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Jako reklamní kampaň nevím, ale jako velký senzorický experiment provedený na pivní veřejnosti dost dobrý! Očekávání, naučené chutě, kulturní kontext, naše emoce – u toho všeho je vliv na vnímání chutí, vůní a hlavně celkového zážitku dost dobře popsaný prakticky u libovolné komodity (káva, víno, pivo, jídlo).
Jsme zkrátka nastaveni tak, že samotná chuť jídla nebo pití tvoří jen malou část zážitku, který jsme schopni vnímat.
Pokud se motáte okolo jídla (a obzvlášť pokud o něm něco veřejně píšete), měla by to být jedna z prvních věcí, kterou byste si měli v hlavě srovnat a uvědomit. Pozorní jedinci na to snad ani nepotřebují kampaň Gambrinusu, ale ty ostatní to třeba alespoň trochu trkne.
Pivníci v testu obstáli naprosto s přehledem a ještě k tomu sepsali pár zasvěcených postřehů. Mrkněte na to – není totiž Gambrinus jako Gambrinus.
Pro širší kontext přidávám reklamu (z letošního Superbowlu), kde si dělá Budweiser z pivní znalců taky srandu. A né, že by to nebylo alespoň trochu vtipné:
2. červen 2015 08:06:58 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Pár kritických hlasů a náhled do zákulisí populární ankety World’s 50 Best Restaurants v článku na New York Times. Mezi kritiky patří kupodivu i Joël Robuchon. Více o zmíněné petici Occupy 50 Best asi nejlíp přímo u zdroje.
1. červen 2015 21:06:04 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Jsem dost lenivý psát odsud průběžně, ale pár top zážitků určitě nazápiskuju. Na fotce část dnešního oběda - navalles.
30. květen 2015 17:05:52
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku