Prkýnko
Recepty
Archiv
Inzerce
Kontakt
Hledat
Co se stane, když posypete maso solí? Není to nijak zapeklitý rébus. Má to zhruba tři odlišné fáze. Mrkněte i na fotky, které sice vypadají stejně, ale po rozkliknutí rozdíl zřetelně uvidíte.
V první fázi teda nic moc. Krystalky soli prostě ulpívají na mase. Během chvilky se to ale změní, sůl se rozpustí a splyne s povrchem masa.
V druhé fázi to jde ještě dál a povrch masa se viditelně orosí. Vysoká koncetrace soli na povrchu vytáhne vodu z masa. Tohle trvá asi 30 až 45 minut, někdy i déle.
A konečně třetí fáze pro trpělivé. Voda z povrchu se vstřebává zpátky do masa a to má jakoby matný lepkavý povrch i o něco sytější barvu. Koncentrace soli se vyrovnávají. Povrch masa je změněný reakcí soli s proteiny svalových vláken.
Teď zpátky na začátek. Ve které fázi je tak asi nejlepší dát maso na pánev? V první i druhé fázi bude maso na povrchu vlhké a to asi není moc dobře. Maso by se při kontaktu s horkým olejem nejdřív chvíli dusilo a pak teprve opékalo.
Maso z třetí fáze je nejvíc v pohodě. Je suché a jeho povrch už je částečně změněný reakcí se solí. Máte také jistotu, že bude rovnoměrně a dostatečně ochucené.
To jsou tak nějak v kostce argumenty pro včasné nasolení masa. Klidně i několik hodin před tepelnou úpravou. A ideálně ještě na mřížce v lednici, aby okolo něj mohl volně proudit vzduch (když mírně zaschne, vůbec to nevadí).
Neplatí to ale samozřejmě vždy. Pro některé typy jídel tyhle změny z nasolení vůbec nechcete. O tom klidně příště.
19. únor 2015 18:02:31
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Hodně svérázný servis a to nemyslím v dobrém. K tomu dost obskurní prostředí (zděděné po restauraci Alchymist) jako z nějakého filmu (béčkový horor na starém italském zámku?).
K průzkumům nových podniků to prostě patří a občas se to sejde. Člověka pak už ani nepřekvapí finální rána do vazu v podobě nepovedeného jídla. V San Carlo ale jídlem všechno obrátili a na konci návštěvy jsem odcházel s tím, že bych se klidně vrátil.
Proč? Dělají tu totiž opravdu povedenou neapolskou pizzu.
Byla upečená bleskovou rychlostí. Měla nádherně vyběhlou a nadýchanou střídku v okrajích a krásnou kůrku plnou puchýřů. Uprostřed pak šťavnatý střed s dobrou náplní. Tý jo. Až je mi líto té ošklivé fotky ve tmě.
Lepší než Le Pizze di Frankie? Ano.
Lepší než Albrecht street food circus? Určitě.
Lepší než Pizza Nuova? Myslím, že také ano.
Ta úplně nejlepší neapolská pizza asi ne, ale v Praze jsem zatím neviděl nic lepšího. A dost bych si přál, aby se v Praze podobně udělaná pizza šířila víc.
Pro představu přidám i ceny, nebyly vůbec marné – margherita (175 Kč), marinara (195 Kč), buffalina (255 Kč). Poměrem k výkonu dost fajn.
Mimo výživného barokního interiéru mají i krásnou zahradu. Takže pokud to stihnete ještě za tepla, jděte ven. Škoda, že jsem o nich nevěděl dřív.
A samozřejmě platí – pokud jste v Praze měli lepší neapolskou pizzu, budu vděčný za tip. Nějak mě ty puchýře začaly bavit! :)
Strašně dlouho jsem tu nebyl (že to ani nemám uložené jako návštěvu). Večer je to tu pořád pěkně rušné a s nadprůměrným servisem. V jídle spousta nápadů, skvělé víno (útrata ve dvou s dezerty a vínem pod 4 tis. Kč). Spoko, spoko... :)
Pořád skvělá volba na neformální drink před večeří. Martini!
Sobotní pohodka s oponkou. Děsné klišé, ja vím!
HLEDAT
