Cuketka.cz

Mám přítele vídeňáka. Lépe řečeno rodilého vídeňáka, co rád dobré jídlo a pití. Jezdím často do Vídně, a tak mám možnost srovnání. Ve Vídni mi chutná. Nemluvím teď ale o vídeňském řízku. Miluju zdejší polévku s celestýnskými nudlemi, karbanátek s bramborovou kaší a k tomu hlávkový salát se sladkokyselým nálevem. Na závěr se nacpu ještě palačinkami s povidly, posypanými mákem. Vše zapíjím vychlazeným zeleným veltlínským nebo si dám sommerspritz, co jemně perlí v orosené sklenici. Na stole je bílý čistý ubrus, v restauraci vyvětráno, obsluha se usmívá.

Teď je sezóna lišek – jako předkrm si můžete dát míchaná vajíčka s liškami, rizoto s liškami, lišky na smetaně, lišky na tisíc způsobů. Restaurace se mezi sebou přednánějí, která přijde s originálnějším receptem. To není všechno. Minulý měsíc byla sezóna meruněk, meruňkové knedlíky na všechy způsoby, meruňkové marmelády v luxusním balení u všech pokladen, meruňkové koláče a melánž. Za dveřmi je sezóna dýní. Dýňové oleje, semínka, polévky, a tak dále. Vždycky je sezóna něčeho. Pravidlo je jenom jedno. Musí to být něco, co je produktem rakouských zemědělců v daném období.

Je mi to líto. Je mi to líto, protože to, co tady (rozuměj v Rakousku) jím, je vlastně babiččina (česká) kuchyně, kterou bohužel v našich (českých) restauracích, v takové kultivované podobě postrádám. Tak moc bych si přála, aby mi český číšník řekl „ano velmi rád“ a běžel pro objednávku do kuchyně, abych si sedla ke stolu s bílým ubrusem a mohla si objednat v „sezóně“ říční ráčky v koprové omáčce s rýží. Je mi to tak líto, co se stalo s naší kulturou stolování za poslední půlstoletí. A přitom by stačilo tak málo. Podívat se k našim sousedům.