Přesně kvůli blbům a blbkám jako je tahle paní. Pokud vám minulý týden unikla aférka s trefným hashtagem #bloggerblackmail, tak alespoň stručné vysvětlění.
Blogerka se chtěla vecpat do nově otevřené cukrárny s tím, že za vzorky zadarmo napíše recenzi na svém blogu. Zaměstnanci cukrárny ale její žádost na místě nějak nezpracovali a nabídli ji zdarma jen šálek čaje.
Blogerka z toho ovšem chytla amok a obratem jim to osolila na svém Instagramu, kde dotyčnou cukrárnu v několika postech slušně pomluvila. Podnik si to samozřejmě nedal líbit, hlasitě se bránil a skandál byl na světě.
Z celé kauzy doporučuji sjet alespoň závěrečné vysvětlení nebohé blogerky, které úplně dokonale ilustruje, jak je mimo (WTF ve stylu "víte, kdo já jsem a kolik mě to blogování vlastně stojí úsilí?").
Dlouhou jsem si myslel, že je takové chování specifikum českého prostředí, ale evidentně není.
Recenze a pozitivně laděné články, které vznikají na základě pozvání na jídlo zdarma jsou mor, který rozkládá jakoukoliv základní důvěru v psaní o jídle.
Nevěřili byste, kolik mám podobných pozvánek neustále v inboxu a jak to podniky neustále zkoušejí. Z druhé strany to zase znají sami poctiví provozovatelé podniků, kteří dostávají podobné poptávky od blogerů a novinářů (ano – v ČR se to týká i klasických médií). A čtenářům z toho pak jde hlava kolem... :/
Přitom stačí úplně elementární a jednoduchá pravidla.
Recenze psát výhradně bez pozvání a na vlastní náklady. A pokud už nedejbože obsah na základě pozvánek a vzorků zdarma vzniká, tak jej důsledně značit a čtenářům vše poctivě a transparentně sdělit.
Pro novináře a blogery obecně – zadarmo se nikam necpat. A pro podniky to samé v bledě modrém– lacinou publicitu si prostě nekupovat. Nikam to nevede!
19. srpen 2015 17:08:37 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Pátek! Prý ať si ho zdekantuju den předem. A ještě že tak. Na dně mělo tolik sedimentu, že byste tím vykrmili kapra. Basic oranžáda od Terpina (cena okolo 400 Kč). Nečiřeno, nefiltrováno, zkvašeno spontánně a macerováno 3 dny na slupkách.
Šípky, jahody, ostružiny. Hodně suché, možná až s vlezlou kyselinou a nebýt tříslovin, tak spíš krátké v dochuti. Každopádně takhle byste asi rulandské šedé nepoznali.
20. únor 2015 16:02:02
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Pokud jste trochu zmatení z posledních zpráv z oblasti výživy a hledáte nějaký ucelený, nezávislý a na důkazech postavený zdroj, tak čtěte.
Zpráva komise pro americká výživová doporučení shrnuje spoustu poznatků v rozmezí let 2010 až 2015. Dělalo na ní hodně chytrých lidí, kteří měli dostatečný rozpočet, čas i potřebné vzdělání, aby analyzovali současné otázky ve výživě.
Přečíst celé se to nedá, ale můžete si tam projít věci, které vás zajímají. Mimo jiné třeba současný náhled na kávu a kofein, doporučení ohledně příjmu cholesterolu, vztah příjmu nasycených tuků a kardiovaskulárních chorob (část D, kapitola 6).
Možná trochu těžký kalibr, ale podle mě určitě lepší než pročítání článků o výživě v médiích, které jsou nepřesné a plné bulvárních interpretací. (Plus samozřejmě mějte na paměti, že vše platí primárně pro americkou populaci.)
20. únor 2015 13:02:12 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku
Co se stane, když posypete maso solí? Není to nijak zapeklitý rébus. Má to zhruba tři odlišné fáze. Mrkněte i na fotky, které sice vypadají stejně, ale po rozkliknutí rozdíl zřetelně uvidíte.
V první fázi teda nic moc. Krystalky soli prostě ulpívají na mase. Během chvilky se to ale změní, sůl se rozpustí a splyne s povrchem masa.
V druhé fázi to jde ještě dál a povrch masa se viditelně orosí. Vysoká koncetrace soli na povrchu vytáhne vodu z masa. Tohle trvá asi 30 až 45 minut, někdy i déle.
A konečně třetí fáze pro trpělivé. Voda z povrchu se vstřebává zpátky do masa a to má jakoby matný lepkavý povrch i o něco sytější barvu. Koncentrace soli se vyrovnávají. Povrch masa je změněný reakcí soli s proteiny svalových vláken.
Teď zpátky na začátek. Ve které fázi je tak asi nejlepší dát maso na pánev? V první i druhé fázi bude maso na povrchu vlhké a to asi není moc dobře. Maso by se při kontaktu s horkým olejem nejdřív chvíli dusilo a pak teprve opékalo.
Maso z třetí fáze je nejvíc v pohodě. Je suché a jeho povrch už je částečně změněný reakcí se solí. Máte také jistotu, že bude rovnoměrně a dostatečně ochucené.
To jsou tak nějak v kostce argumenty pro včasné nasolení masa. Klidně i několik hodin před tepelnou úpravou. A ideálně ještě na mřížce v lednici, aby okolo něj mohl volně proudit vzduch (když mírně zaschne, vůbec to nevadí).
Neplatí to ale samozřejmě vždy. Pro některé typy jídel tyhle změny z nasolení vůbec nechcete. O tom klidně příště.
19. únor 2015 18:02:31
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
Chefsteps uvolnili první dvě videa z jejich placené kávové lekce. No-Press French Press a Liar's Latte.
Autorem metody na french press bez použití pístu je Tim Wendelboe respektive James Hoffman. Argument pro metodu je takový, že se při použití pístu v kávě zvíří jemný sediment a ta je pak zbytečně prašná. Pokud se nechá káva po rozbití krusty pouze odstát, získáme údajně kávu s nižším obsahem jemného sedimentu.
Připomíná to trochu turka (jednoduchou zalitou kávu) a jestli si říkáte, jestli to nebude po té sedimentaci (3 až 5 minut navíc) přeextrahované, tak prý ne. Extrakce se po rozbití krusty výrazně utlumuje.
Dnes letmo otestováno a hm – asi v pohodě. Rozdíl oproti běžné metodě jsem ale moc nepoznal. Kdybyste se s tím někdo chtěl drbat, obě metody se dají porovnat přelitím hotové kávy přes papírový filtr (uvidíte množství zachyceného sedimentu). Hodně to ale bude záviset na tom, jak s pístem ve skutečnosti pracujete.
Falešné latte je jiný příběh. Do kávy se přidá stabilizátor xanthan (znáte třeba z moderních průmyslových jogurtů) a vše se rozmixuje tyčovým mixérem, aby se do kávy dostaly bubliny. Nezkoušel jsem, ale výraz samotných autorů při ochutnávání ("hm, trochu hnusný, ale lidi to bude bavit") mě moc k otestování nemotivuje. Tak třeba se obětujete a dáte mi vědět? :)
18. únor 2015 13:02:39
- Trvalý odkaz
- Sdílet na Facebooku
USA zatím sice nemají tak přísnou legislativu jako v EU, potravinové alergie tam ale jedou jako velké téma už několik let. Bodejť by taky ně – kvůli své nemoci se musí při jídle venku hlídat skoro 15 miliónů Američanů.
V článků dávají pár podrobných příkladů z praxe amerických restaurací, které jdou v řešení alergenů i nad rámec naší evropské legislativy. Výjimkou nejsou na míru ušitá menu pro každý typ alergie zvlášt i flexibilní systém menu, který přízpůsobuje jídla přesně podle přání hosta.
Řeší se tam i mýty okolo alergií (jsou stejně blbé jako u nás) a klíčovost vzdělání lidí v gastronomii. V kontextu některých trucujících hospodských v Česku hodně poučné.
17. únor 2015 18:02:31 - Trvalý odkaz - Sdílet na Facebooku