Zápisník

Brambory na Marsu? Hodně ztuha

Dnes něco pro fanoušky sci-fi, ale hlavně pro ty, co už viděli nebo četli Marťana (pokud se bojíte spoilerů, nečtěte dál).

Jak moc realistická je v Marťanovi pasáž s pěstováním brambor? Šlo by to v reálu stejně? A je možné na Marsu vůbec něco pěstovat? Vemu to pěkně postupně.

Uspěl by hlavní hrdina s popsaným pěstováním v reálu?
Bohužel moc ne. Sázel brambory určené k jídlu, které se na cestu do vesmíru obvykle ozařují a lyofilizují, takže ztrácejí schopnost klíčit. To za prvé.

Druhý problém by měl se světlem. Na Marsu je nižší intenzita slunečního záření (asi 60 % ve srovnání se Zemí). Plus brambory pěstoval v uzavřeném prostoru s minimem oken. Aby rostliny přežily, musel by jim výrazně přisvítit LED světlem o specifické vlnové délce (energii by měl z jaderného reaktoru nebo ze solárních panelů).

Třetí zrada byla v samotné půdě, která obsahuje jedovaté perchloráty. Půdu z Marsu by tedy musel nějakým způsobem promýt a vysušit.

Půda na Marsu ale není zas až tak mrtvá
Podle NASA (i podle pokusů) půda obsahuje většinu potřebných prvků i realativní dostatek dusíku. Bohužel ale není jasné v jakých přesných poměrech (a jestli neobsahuje škodlivé těžké kovy).

Pro pěstování by možná bylo praktičtější akvaponické pěstování, kdy jsou rostliny ve vodě s přesně dávkovanými nutrienty.

A co voda?
Na produkci kilo biomasy v uzavřeném systému je potřeba zhruba 200 l vody. Tu by bylo potřeba na Mars přivézt (neskutečně drahé) nebo ji na Marsu vytěžit (zatím neskutečně obtížné).

Podle NASA už voda na Marsu je, není ale úplně jisté jak ji snadno vytěžit a jaké by na to bylo spolehnutí. Je jí hodně na pólech, tam je ale zase děsná zima. Kolik a jak hluboko je vody pod zemí se zatím moc neví.

Co nižší gravitace a tlak?
Podle pokusů, které dělá NASA ve vesmíru, už víme, že se rostliny při růstu objedou i bez gravitace (nebo v pohodě s nižší gravitací). Jsou naprogramované tak, že růst kořenů orientují opačně od zdroje světla.

Další malou výhodou je to, že rostliny nepotřebují k růstu plný atmosférický tlak a vystačí si (pro přežití) zhruba s jeho desetinou. To je super, protože by se ušetřilo na provozu vesmírného skleníku k pěstování. Praktické to ale zase moc není, protože případný zahradník by musel do skleníku chodit ve skafandru.

Výhodou pěstování rostlin je to, že do systému přidávají kyslík a odebírají kysličník uhličitý. Aby ale na uzavřený systém bylo spolehnutí, musel by mít obrovský rezervní objem (aby se pokryly rozdíly v čase), což zase všechno komplikuje (scénář ve filmu by byl reálný jen s pořádnou zásobou plynů a klasickými výměníky).

Přežil by hlavní hrdina jen na bramborách?
Dost obtížně, ale v knize si pomáhal dalšími potravinami a nutričními doplňky, takže asi ano.

Naše pozemská dieta zahrnuje přibližně 1000 druhů. Absolutní minimum, se kterým se pro tyhle účely operuje je asi 30 až 40 druhů, ideálně alespoň 50. A minimální pěstební plocha pro super-intenzivní pěstování, ze které by vyžil jeden člověk, je asi 50 m2 (pro jídlo, pro kyslík stačí 25 m2).

Na to aby něco takového v reálu fungovalo, je ale potřeba další zkoumání a pokusy. Je potřeba ještě přesněji vědět, co všechno na Marsu je a co by se muselo přivézt. A navržený systém by musel být neskutečně odolný a spolehlivý.

Lidé jsou ve vesmíru a na oběžné dráze už několik let. Zatím jsme ale jen u jednoduchého systému s názvem Veggie, který zvládl vypěstovat salát.

Bonus tip
Pokud vás bavil Marťan, možná vás zaujme Aurora nebo Seveneves. Téma přežití ve vesmíru a křehkosti života na Zemi na plné obátky.

Čtěte dále
10 WTF momentů v jídle a pití ve vesmíru

Can Paixano

Přidávám první ze střípků z Barcelony. Staronový objev Can Paixano (La Xampanyeria), který je zaměřený na zcela samostatný pohostinský žánr – popíjení v hlučné tlačenici.

Nejdřív vystojíte malou frontu venku (pokud je). Pak se protlučete k baru a odlovíte číšníka. Objednáte a pak se snažíte ustát okolní tlačenici a neustále proudění davu.

Je to docela sranda a nevím k čemu o přirovnat. Sobotní Náplavka v poledne je ale proti tomu úplně mrtvolná zóna.

Dělají tu všechno možné – malé tapas i obložené chleby. Hlavní je ale dát si sklenku místního šumivého vína cava.

Can Paixano doporučuji jako bezva trenažér pro všechny ostýchavé hosty ihned po příjezdu. Pokud projdete tímhle, budete mít všechny kontaktní dovednosti hosta naprosto v malíku.

Bacha na otvíračku, je kontraintuitivní. A taky bacha na ceny. Pořád je to tu neuvěřitelně levné.

Gambrinus chtěl nachytat pivní brblaly

Jako reklamní kampaň nevím, ale jako velký senzorický experiment provedený na pivní veřejnosti dost dobrý! Očekávání, naučené chutě, kulturní kontext, naše emoce – u toho všeho je vliv na vnímání chutí, vůní a hlavně celkového zážitku dost dobře popsaný prakticky u libovolné komodity (káva, víno, pivo, jídlo).

Jsme zkrátka nastaveni tak, že samotná chuť jídla nebo pití tvoří jen malou část zážitku, který jsme schopni vnímat.

Pokud se motáte okolo jídla (a obzvlášť pokud o něm něco veřejně píšete), měla by to být jedna z prvních věcí, kterou byste si měli v hlavě srovnat a uvědomit. Pozorní jedinci na to snad ani nepotřebují kampaň Gambrinusu, ale ty ostatní to třeba alespoň trochu trkne.

Pivníci v testu obstáli naprosto s přehledem a ještě k tomu sepsali pár zasvěcených postřehů. Mrkněte na to – není totiž Gambrinus jako Gambrinus.

Pro širší kontext přidávám reklamu (z letošního Superbowlu), kde si dělá Budweiser z pivní znalců taky srandu. A né, že by to nebylo alespoň trochu vtipné:

Pozadí nejlepší padesátky na světě

Pár kritických hlasů a náhled do zákulisí populární ankety World’s 50 Best Restaurants v článku na New York Times. Mezi kritiky patří kupodivu i Joël Robuchon. Více o zmíněné petici Occupy 50 Best asi nejlíp přímo u zdroje.

Ahoj z Barcelony!

Jsem dost lenivý psát odsud průběžně, ale pár top zážitků určitě nazápiskuju. Na fotce část dnešního oběda - navalles.