Zápisník

Brambory na Marsu? Hodně ztuha

Dnes něco pro fanoušky sci-fi, ale hlavně pro ty, co už viděli nebo četli Marťana (pokud se bojíte spoilerů, nečtěte dál).

Jak moc realistická je v Marťanovi pasáž s pěstováním brambor? Šlo by to v reálu stejně? A je možné na Marsu vůbec něco pěstovat? Vemu to pěkně postupně.

Uspěl by hlavní hrdina s popsaným pěstováním v reálu?
Bohužel moc ne. Sázel brambory určené k jídlu, které se na cestu do vesmíru obvykle ozařují a lyofilizují, takže ztrácejí schopnost klíčit. To za prvé.

Druhý problém by měl se světlem. Na Marsu je nižší intenzita slunečního záření (asi 60 % ve srovnání se Zemí). Plus brambory pěstoval v uzavřeném prostoru s minimem oken. Aby rostliny přežily, musel by jim výrazně přisvítit LED světlem o specifické vlnové délce (energii by měl z jaderného reaktoru nebo ze solárních panelů).

Třetí zrada byla v samotné půdě, která obsahuje jedovaté perchloráty. Půdu z Marsu by tedy musel nějakým způsobem promýt a vysušit.

Půda na Marsu ale není zas až tak mrtvá
Podle NASA (i podle pokusů) půda obsahuje většinu potřebných prvků i realativní dostatek dusíku. Bohužel ale není jasné v jakých přesných poměrech (a jestli neobsahuje škodlivé těžké kovy).

Pro pěstování by možná bylo praktičtější akvaponické pěstování, kdy jsou rostliny ve vodě s přesně dávkovanými nutrienty.

A co voda?
Na produkci kilo biomasy v uzavřeném systému je potřeba zhruba 200 l vody. Tu by bylo potřeba na Mars přivézt (neskutečně drahé) nebo ji na Marsu vytěžit (zatím neskutečně obtížné).

Podle NASA už voda na Marsu je, není ale úplně jisté jak ji snadno vytěžit a jaké by na to bylo spolehnutí. Je jí hodně na pólech, tam je ale zase děsná zima. Kolik a jak hluboko je vody pod zemí se zatím moc neví.

Co nižší gravitace a tlak?
Podle pokusů, které dělá NASA ve vesmíru, už víme, že se rostliny při růstu objedou i bez gravitace (nebo v pohodě s nižší gravitací). Jsou naprogramované tak, že růst kořenů orientují opačně od zdroje světla.

Další malou výhodou je to, že rostliny nepotřebují k růstu plný atmosférický tlak a vystačí si (pro přežití) zhruba s jeho desetinou. To je super, protože by se ušetřilo na provozu vesmírného skleníku k pěstování. Praktické to ale zase moc není, protože případný zahradník by musel do skleníku chodit ve skafandru.

Výhodou pěstování rostlin je to, že do systému přidávají kyslík a odebírají kysličník uhličitý. Aby ale na uzavřený systém bylo spolehnutí, musel by mít obrovský rezervní objem (aby se pokryly rozdíly v čase), což zase všechno komplikuje (scénář ve filmu by byl reálný jen s pořádnou zásobou plynů a klasickými výměníky).

Přežil by hlavní hrdina jen na bramborách?
Dost obtížně, ale v knize si pomáhal dalšími potravinami a nutričními doplňky, takže asi ano.

Naše pozemská dieta zahrnuje přibližně 1000 druhů. Absolutní minimum, se kterým se pro tyhle účely operuje je asi 30 až 40 druhů, ideálně alespoň 50. A minimální pěstební plocha pro super-intenzivní pěstování, ze které by vyžil jeden člověk, je asi 50 m2 (pro jídlo, pro kyslík stačí 25 m2).

Na to aby něco takového v reálu fungovalo, je ale potřeba další zkoumání a pokusy. Je potřeba ještě přesněji vědět, co všechno na Marsu je a co by se muselo přivézt. A navržený systém by musel být neskutečně odolný a spolehlivý.

Lidé jsou ve vesmíru a na oběžné dráze už několik let. Zatím jsme ale jen u jednoduchého systému s názvem Veggie, který zvládl vypěstovat salát.

Bonus tip
Pokud vás bavil Marťan, možná vás zaujme Aurora nebo Seveneves. Téma přežití ve vesmíru a křehkosti života na Zemi na plné obátky.

Čtěte dále
10 WTF momentů v jídle a pití ve vesmíru

Plod jinanu dvolaločného

Já to tedy vidím prvně! Taková třešeň nebo slívka je to.

O plýtvání jídlem podrobně

Dejme tomu, že jste se o plýtvání jídlem doslechli někde z médií nebo teď v poslední době. Mediálně atraktivní podání aktivistů vám třeba úplně nesedlo (nic proti němu) a chtěli byste vědět víc.

Kam pro fakta? A kde pro nezkreslené informace o plýtvání jídlem celosvětově?

Já bych určitě vyrazil za Food and Agriculture Organization při UN. Mají téma odpadu zpracováné neuvěřitelně do hloubky (a věřím, že na práci mají i dostatečně hluboký rozpočet), plus z toho mají řadu výstupů.

Nejucelenější je asi příručka Reducing the Food Wastage Footprint, kde si můžete udělat dost dobrý obrázek o tom, jak vůbec odpad v jídle vzniká a jak se dá minimalizovat.

Nejstručnější a podle mě i nejnázornější je brožura Mitigation of Food Wastage, kde najdete 7 případových studií z celého světa.

Tam taky asi nejlíp vidět, že to není ani tak záležitost několika nadšených aktivistů, jako spíš složitá systémová věc, která vyžaduje investice, nasazení nových technologií i změny v legislativě (i proto to vždy půjde hooodně pomalu).

Také není vždy jednoduché rozhodnout, jestli se navrhovaná opatření vyplatí a jestli náhodou nebudou mít nějaký skrytý negativní efekt (enviromentální, ekonomický), který ve výsledku nadělá víc škody než užitku (např. spotřebování více zdrojů, než se ušetří).

Doporučuju to alespoň proletět (shrnutí od strany 46 je výstižné), není to vážně žádná sranda.

Na závěr čistě jen pro ilustraci hloubky problému si sjeďte Food Wastage Footprint – Full-cost Accounting o všech skrytých nákladech, které plýtvání jídlem způsobuje. Jsou to bambiliony.