Zápisník

7 podniků, které mi v Česku chybí

Čistě hypoteticky, s fantazií i optimismem na max. Do jakých neexistujících podniků by mě bavilo chodit?

Čestr na sladkovodní ryby
Proč v Praze (popř. Česku) není pořádný podnik zaměřený na sladkovodní ryby? Máme úžasnou tradici, máme skvělé ryby a třeba v Praze i spoustu úžasných míst okolo Vltavy (dovedete si to krásné spojení představit?). Čestr takto dokázal probudit zájem o české stařené hovězí. Jsem si jistý, že by to fungovalo stejně i u sladkovodních ryb (a na 100% lépe než nepovedená státní kampaň za 178 miliónů). Řada špičkových kuchařů se sladkovodními rybami umí a mají je na lístku. Pořád ale chybí restaurace, která by na nich byla výhradně postavená.

Rybárna
Mimoto by si oživení zaloužila i klasická česká rybárna. A klidně podobným způsobem jak se to povedlo s chlebíčky v Sisters. Vzít všechny ty rybí saláty, pečenáče, zavináče, uzené ryby a vecpat je do pultů jednoho sexy malého bistra. Ano, prosím! Je děsná škoda, že se celá tahle výborná tradice smrskla na pár průmyslových výrobků v kelímku. Do českého stravování by studená rybí kuchyně mohla přinést cenný impulz.

Český Ottolenghi
Chytlavá verze blízkovýchodní kuchyně postavena na spoustě zeleniny, luštěnin, oříšků a bylinek. Strašně moc to tu chybí! Máme tu spoustu vegetariánských podniků, kde neumí vařit (vegepatlariáni). Máme tu úplně pomýlený trend raw restaurací. Ale moderní zeleninovou hospodu (ne nutně bez masa) prostě ne. Ve Vídni se tomu hodně blíží řetězec izraelských restaurací Neni. U nás by to šlo určitě taky. Byl bych fanoušek číslo jedna!

Casual verze La Degustation
V zahraničí je to jeden z top trendů, kdy si šéfkuchaři ke své hlavní fine dining restauraci otevírají méně formální sesterské podniky, které spadají do kategorie bister nebo gastropubů. U nás by něco takového mohl z fleku otevřít třeba Sahajdák z La Degustation. Jeho kuchyně je úžasná a určitě má v Česku neuvěřitelné množství fanoušků. Formát La Degustation je ale tak těžkopádný a strojený, že si jen stěží užijete víc než jednu návštěvu za rok. Dovedete si představit, jaká by to byla pohoda, kdybyste jeho kuchyni mohli ochutnat i mimo La Degu?

Nose to tail po česku
Tohle nechápu. Máme rádi maso, děláme zabijačky a přesto tu nemáme žádný pořádný podnik, který by se věnoval masu od A do Z. Vnitřnosti, morek, nožičky a všechny ty podivné díly masa, které kdysi znali jen řezníci a fajnšmekři. Buď jako hospoda nebo řeznictví-uzenářství s posezením. Maso a kobliha (respektive TRMS) má k tomu hodně nakročeno, ale přeci jen je to spíš podnik, který vychází z britské tradice. Určitě tu chybí odvážný český kuchař/řezník, který by tohle téma zpracoval po našem, moderně a nebojácně. Najde se někdo?

EMA jako winebar
Vinárny, vinné bary nebo chcete-li winebary jsou u nás pořád trochu pozadu a moc se jim nedaří shodit snobský odér, který okolo vína panuje. Pořád je to až příliš moc motýlků, degustací a slovíčkaření s vinnými pojmy. Původně jsem chtěl do titulku napsat vinný bar v teniskách a třičku, ale když o tom uvažuju v reálu, tak mi tam okamžitě naskočí EMA, Kamil Srbek a jeho schopný tým. Na neformální vinný bar z jejich dílny bych byl děsně zvědavý. Špičková vína, dobrý poměr cena/výkon a odlehčený servis. To by se nasávalo!

Posh bufáč
Fandové nádražek a odpůrci fajnovostí mě asi zabijou, ale já to přesto zkusím. Představte si malý bufáč s nerez pulty na stojáka, výběr z několika pivních píp, luxusní cold cuts, masové sendviče, vyladěné klobásky... Zní to trochu jako Lokál nebo jako Výčep na stojáka, ale víc komorně, fancy a s volume doprava. Asi bych byl jediný host, ale co už. Skvělé místo po práci nebo před barem by to bylo. Ale asi jen ve snu.

Děje se to v puse, ale není to chuť

Minulý zápisek o nových typech chutí jsem trochu odfláknul. Zapomněl jsem totiž zmínit ostatní vjemy v našich ústech, které do primárních chutí nespadají.

Je to samozřejmě jen čistě technické a v reálu o nich jako o chutích běžně hovoříme. Vznikají ale mimo chuťové pohárky a chuťové receptory s nimi nemají nic společného.

Vybírám tři nejznámější:

Svíravost
Zažíváme ji při napití červeného vína nebo při zakousnutí do nezralého ovoce. Povrch úst a jazyka nám jakoby zdrsní a v ústech máme pocit suchosti. Pokud je pocit svíravosti obzvlášť silný, reagujeme i doslovným sevřením úst.

Spousta lidí má ve svíravosti hokej a volně ji zaměňuje za hořkost nebo dokonce kyselost. S těmito chutěmi má společné jen to, že nás vývojově chrání před nebezpečnou nebo nejedlou potravou (např. nezralé ovoce).

Svíravost způsobují polyfenoly, které reagují s našimi slinami. Ty pak změní svou lubrikační schopnost, což obratem zjistíme jako hmatový vjem. Hodně zjednodušeně nám začnou sliny drhnout. Zcela probádaná ale svíravost není a ještě se čeká na úplné vysvětlení jejího fungování.

U vín pak v praxi rozlišujeme různé typy svíravosti. Hrubou a drsnou svíravost mají typicky vína mladá a s vysokým obsahem polyfenolů (taninů, tříslovin). Vyzrálejší vína mají naopak svíravost jemnější a vnímanou pozitivně (jako pocit plnosti nebo sametovosti).

Schopnost ocenit svíravost ve víně je naučená, což vysvětluje to, že se většinou s vínem seznamujeme přes vína bílá (která svíravost nevyvolávají). Bílá vína, která svíravost mají, jsou vína oranžová. Crazy stuff!

Pálivost
Pocit pálení v ústech vyvolávají třeba pálivé papričky. Pálivost ale nevnímáme jako chuť, ale jako tepelný (a zároveň bolestivý) vjem z volných nervových zakončení, která přenáší bolest a teplo.

Pocit chladu v ústech
Nejlíp si ho asi vybavíte přes Hašlerky nebo Antiperle. Funguje úplně stejně jako pálivost, jen jsou za něj zodpovědná nervová zakončení pro vnímání chladu. Mentol (a řada dalších sloučenin) tato zakončení z nějakého podivného důvodu aktivuje a my pak jeho přítomnost vnímáme jako skutečný pocit chladu.

V puse se toho samozřejmě děje ještě víc. S nepochopením svíravosti a pálivosti jsem se ale zatím setkal nejčastěji.

Jenom pět základních chutí?

Pokud to půjde stejným tempem, dožiju se jednou okamžiku, kdy budeme znát deset základních chutí. Teď jich máme pět – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Za bukem už ale stepují dva netrpěliví kandidáti.

Kokumi
Objev japonské firmy Ajinomoto, která vyrábí dochucovadla a všemožné instantní nudle. Zní to sice podezřele, ale předchozí objev umami přišel na svět podobně. Jak kokumi chutná? Samo o sobě vlastně nijak. Kokumi totiž funguje jako zesilovač ostatních primárních chutí (hlavně umami a sladkosti).

Vědci kokumi popisují jako vjem zesílené chuťové plnosti a komplexnosti (mrkněte na zkušenost Harolda McGeeho). Podobně jako pro umami (glutamát), tak i pro kokumi je údajně možné izolovat konkrétní sloučeniny, které kokumi vyvolávají a ty pak používat jako dochucovadlo. Hmmm...

Tuk
Původně se myslelo, že tuk v ústech vnímáme pouze jako hmatový vjem (podobně jako svíravost), teď to ale vypadá, že umíme tuk (respektive mastné kyseliny) vnímat i prostřednictvím chuťových receptorů.

Smysl to dává velký. Podobně jako třeba sladkost (sacharidy) nebo umami (proteiny), by nám vjem tučnosti mohl pomáhat v hledání energeticky bohaté stravy (a v dnešní době i souvislostí okolo stravovacích návyků a obezity).

Obojí, kokumi i tuk, hodně zajímavé. Poslední roky ve vědě okolo chuti jsou nabité objevy a těžko odhadovat, co všechno na nás ještě vybafne.

Crema a mýty okolo espressa

Přiznávám, že jsem jednu dobu taky měl takové mystické období, kdy jsem cremu uctíval a všemožně z ní věštil kvalitu espressa. Italská kávová mytologie dostává zaslouženě po čuni.

Projeďte si i zbytek – Espresso Myths, Debunked!