Zápisník

Zelenina, kterou bych rád jedl častěji

Druhová pestrost v zelenině je jedním ze základních předpokladů pro dobré vaření. Pestrost v průběhu roku povzbuzuje chuť zeleninu nakupovat i vařit. A obzvlášť v našem regionu nám mohou méně známé druhy zeleniny pomoct překlenout zimu, kdy se v kuchyni hodí každý zelený impulz.

Co by zvýšilo pestrost v aktuálních českých podmínkách? Tady je jen pár příkladů, o kterých jsem teď dumal v poslední době:

Výhonková brokolice
Na rozdíl od klasické brokolice netvoří jednu obří hlávku, ale spoustu menších růžiček, které průběžně dorůstají. Zatím jsem ji v Česku nikdy pořádně neviděl, ale třeba SEMO ji má v nabídce. Tím, že se velká růžice nemusí rozebírat, je podle mě o dost přístupnější a snazší na zpracování. Semínka jsem si letos sice koupil, ale jak se znám, tak to moc nedopadne. Fakt doufám, že se různých variant brokolice (a že jich je) někdo chytne a uvede je pořádně na trh.

Kadeřavé kapustičky
Neboli Kalettes – kříženec kadeřávku a růžičkové kapusty, který tvoří menší otevřené růžičky s kadeřavými lístky. Nikdy jsem to naživo neviděl, ale NUTNĚ potřebuju ochutnat!

Kadeřavá kapusta
Kadeřávek se už u nás s trochou úsilí sehnat dá. Problém je spíš s dostupností a pestrostí. Nikde jsem zatím pořádně neviděl jeho hladké varianty, které mě osobně přijdou o dost zajímavější (třeba úžasná italská variace Cavolo Nero). Je taky škoda, že se nedá koupit běžně v supermarketu. Je to skvělá zimní zelenina na teplou i studenou úpravu. Kadeřavé i méně kadeřavé listy by mohly v Česku zažít úplně stejný boom jaký před několika lety zažily dýně.

Potočnice
Potočnice se u nás kdysi dávno pěstovala, v současnosti ji už ale uvidíte jen jako divokou v přírodě (pozor, Potočnice lékařská je chráněná). V zahraničí se pěstuje řada různých vyšlechtěných variant. Všechny potočnice mají typickou ostrou a peprnatou příchuť podobně jako ředkvičky (aby taky ne, když patří do stejné čeledi brukvovitých). Podobně jako rukola je potočnice skvělá na ochucení sendvičů a do salátů. Škoda, že nám tu úplně chybí!

Kerblík
S kerblíkem se pravidělně setkávám jako s oblíbenou bylinkou fine dining restaurací. Pokaždé si říkám, že bych ji chtěl v kuchyni taky používat, pak ale narazím a vůbec nikde kerblík nemůžu sehnat. Má lehkou a velmi příjemnou vůni po anýzu – podobně jako estragon, ale napůl i směrem k listové petrželi. Semínka jsou i u nás docela běžně k dostání, tak vůbec netuším, proč je tak málo vidět.

Mladé hořké listy a microgreens
Loni jsem si směs na mladé hořké listy koupil jako semínka, která jsem zasel v několika vlnách. Celou sezónu jsem pak sklízel křehké a výrazně aromatické lístečky, které jsem trousil všude možně po kuchyni. V mixu bývá nejčastěji rukola a asijské listové bylinky (mizuna, mibuna, listová hořčice). Kdybych nebyl limitovaný svým nešikovným pěstěním, spotřeboval bych jich fakt hodně. Na trhu v New Yorku jsem je viděl prodávat na stánku (s více než 20 druhy) už čisté a oprané listy hotové k použití v kuchyni.

Microgreens jsou mladým listům podobné. Jsou to celé drobné rostlinky, které se sklízejí krátce po vyklíčení, kdy mají jenom několik prvních zárodečných lístků. Už podle názvu jsou pěkně titěrné, zato ale velmi výrazné aromaticky a chuťově (někdy i barevně). Sám bych se s jejich pipláním doma dělat nechtěl, na trhu bych si je ale k ostatní zelenině a bylinkám přihodil okamžitě. U nás je zatím dělají jenom dodavatelé pro restaurace.

Děje se to v puse, ale není to chuť

Minulý zápisek o nových typech chutí jsem trochu odfláknul. Zapomněl jsem totiž zmínit ostatní vjemy v našich ústech, které do primárních chutí nespadají.

Je to samozřejmě jen čistě technické a v reálu o nich jako o chutích běžně hovoříme. Vznikají ale mimo chuťové pohárky a chuťové receptory s nimi nemají nic společného.

Vybírám tři nejznámější:

Svíravost
Zažíváme ji při napití červeného vína nebo při zakousnutí do nezralého ovoce. Povrch úst a jazyka nám jakoby zdrsní a v ústech máme pocit suchosti. Pokud je pocit svíravosti obzvlášť silný, reagujeme i doslovným sevřením úst.

Spousta lidí má ve svíravosti hokej a volně ji zaměňuje za hořkost nebo dokonce kyselost. S těmito chutěmi má společné jen to, že nás vývojově chrání před nebezpečnou nebo nejedlou potravou (např. nezralé ovoce).

Svíravost způsobují polyfenoly, které reagují s našimi slinami. Ty pak změní svou lubrikační schopnost, což obratem zjistíme jako hmatový vjem. Hodně zjednodušeně nám začnou sliny drhnout. Zcela probádaná ale svíravost není a ještě se čeká na úplné vysvětlení jejího fungování.

U vín pak v praxi rozlišujeme různé typy svíravosti. Hrubou a drsnou svíravost mají typicky vína mladá a s vysokým obsahem polyfenolů (taninů, tříslovin). Vyzrálejší vína mají naopak svíravost jemnější a vnímanou pozitivně (jako pocit plnosti nebo sametovosti).

Schopnost ocenit svíravost ve víně je naučená, což vysvětluje to, že se většinou s vínem seznamujeme přes vína bílá (která svíravost nevyvolávají). Bílá vína, která svíravost mají, jsou vína oranžová. Crazy stuff!

Pálivost
Pocit pálení v ústech vyvolávají třeba pálivé papričky. Pálivost ale nevnímáme jako chuť, ale jako tepelný (a zároveň bolestivý) vjem z volných nervových zakončení, která přenáší bolest a teplo.

Pocit chladu v ústech
Nejlíp si ho asi vybavíte přes Hašlerky nebo Antiperle. Funguje úplně stejně jako pálivost, jen jsou za něj zodpovědná nervová zakončení pro vnímání chladu. Mentol (a řada dalších sloučenin) tato zakončení z nějakého podivného důvodu aktivuje a my pak jeho přítomnost vnímáme jako skutečný pocit chladu.

V puse se toho samozřejmě děje ještě víc. S nepochopením svíravosti a pálivosti jsem se ale zatím setkal nejčastěji.

Jenom pět základních chutí?

Pokud to půjde stejným tempem, dožiju se jednou okamžiku, kdy budeme znát deset základních chutí. Teď jich máme pět – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Za bukem už ale stepují dva netrpěliví kandidáti.

Kokumi
Objev japonské firmy Ajinomoto, která vyrábí dochucovadla a všemožné instantní nudle. Zní to sice podezřele, ale předchozí objev umami přišel na svět podobně. Jak kokumi chutná? Samo o sobě vlastně nijak. Kokumi totiž funguje jako zesilovač ostatních primárních chutí (hlavně umami a sladkosti).

Vědci kokumi popisují jako vjem zesílené chuťové plnosti a komplexnosti (mrkněte na zkušenost Harolda McGeeho). Podobně jako pro umami (glutamát), tak i pro kokumi je údajně možné izolovat konkrétní sloučeniny, které kokumi vyvolávají a ty pak používat jako dochucovadlo. Hmmm...

Tuk
Původně se myslelo, že tuk v ústech vnímáme pouze jako hmatový vjem (podobně jako svíravost), teď to ale vypadá, že umíme tuk (respektive mastné kyseliny) vnímat i prostřednictvím chuťových receptorů.

Smysl to dává velký. Podobně jako třeba sladkost (sacharidy) nebo umami (proteiny), by nám vjem tučnosti mohl pomáhat v hledání energeticky bohaté stravy (a v dnešní době i souvislostí okolo stravovacích návyků a obezity).

Obojí, kokumi i tuk, hodně zajímavé. Poslední roky ve vědě okolo chuti jsou nabité objevy a těžko odhadovat, co všechno na nás ještě vybafne.

Crema a mýty okolo espressa

Přiznávám, že jsem jednu dobu taky měl takové mystické období, kdy jsem cremu uctíval a všemožně z ní věštil kvalitu espressa. Italská kávová mytologie dostává zaslouženě po čuni.

Projeďte si i zbytek – Espresso Myths, Debunked!