Zápisník

10 WTF momentů v jídle a pití ve vesmíru

Hledal jsem si včera něco o chování rostlin v nulové gravitaci. Nechtějte vůbec vědět, kde jsem to skončil. Jídlo a pití ve vesmíru je jedno velké WTF.

Chudáčci kosmonauti:

Jídlo do vesmíru se vaří předem, balí do pytlíků a vakuově vymražuje. Má pak asi roční trvanlivost při pokojové teplotě (na vesmírné stanici nemají ledničku). Před použitím se jen rehydratuje teplou vodou (z recyklačního zařízení, které umí proměnit vzdušnou vlhkost i moč na pitnou vodu).

Vaření ve vesmíru připomíná patlání z Mimibazaru. Všechno je z polotovarů, v pytlíkách a na vaření můžete použít jen teplou vodu. Jou!

Obyčejné smažení v oleji? Prakticky nemožné, respektive vyžaduje samostatný vědecký výzkum. Olej ani jídlo nedrží na pánvi, kuličky horkého oleje lítají všude. Hranolky ve vesmíru jsou ještě pěkně daleko.

Jídlo při letu na Mars bude obrovský problém. Alespoň část se bude muset vypěstovat a uvařit přímo na palubě.

Systém na pěstování zeleniny ve vesmíru je už v provozu. Jmenuje se Veggie a umí vypěstovat salát!

Číňani do vesmíru zavezli fialovou odrůdu brambory, která tam zmutovala. Jmenuje se Purple Orchid 3 a údajně zfialověla ještě víc.

Skotové to trumfli a poslali do vesmíru soudek s Whisky. Japonci mají zase na kontě pivo vyrobené z ječmene, který si pobyl v kosmu.

Část kosmonautů se potýká s oslabením chuti a čichu. Příčina není jednoznačně určena. Kosmonauti to řeší pálivou omáčkou a pepřem (ty působí na čidla bolesti a teploty, takže i ve vesmíru fungují).

Možná i proto se ve vesmíru vypije děsně málo alkoholu. Nedivím se!

Espresso ale funguje, Lavazza posílá na vesmírnou stanici první funkční mašinu. Je to sice kapsláč, ale nebuďme detailisti, že jo. Ve vesmíru je problém i samotné napití a potřebujete k tomu patentované udělátko.

Méně známá italská zelenina

Včera jsem dostal do ruky zásilku od fanouška z Itálie (děkuji Honzo!!), který mi poslal výběr semínek méně známých italských odrůd. U nás jsem nic takového zatím neviděl, takže se děsně těším a všechny se je pokusím vypěstovat.

Jak jsem si tu minule vylíval srdíčko stran nízké druhové pestrosti, tak tohle jsou přesně ty odrůdy, které by mohly domácí spektrum zeleniny skvěle obohatit.

Podívejte se, co tu mám:

Slanobýl (it. Roscano o liscari, Salsola soda)
Sukulentní bylina, kterou u nás moc neznáme. Má mírně slanou chuť (podobnou mořským řasám) a jí se za syrova i krátce povařená. Vysévá se v chladnějších měsících, což už jsem trochu propásl, ale uvidíme – prý moc náročná není. I díky tomu může slanobýl perfektně vykrýt krátké okno před hlavní jarní sezónou.

Kedlubnová brokolice (it. Rapa da cime sessantina, Brassica rapa cymosa)
Český název jsem odvážně nastřelil a je možné, že je úplně blbě, ale nic jiného jsem nebyl schopný najít (v aj hledejte jako rapini). Tahle košťálovina má drobné růžičky z brokolice a listy z kedlubny. Jí se ale celá včetně tenkých zelených výhonků. Až se mi ji povede vypěstovat, pečlivě ji srovnám s výhonkovou brokolicí a budu určitě moudřejší!

Sladká čekanka z Trieste (it. Cicoria zuccherina di Trieste, Cichorium intybus)
Odrůda čekanky s drobnými křehkými lístky, které dorůstají. Může se vysévat od března do října. Je nenáročná a roste rychle. Má lehce nahořklou a trochu sladkou chuť. Tak snad se mi taky povede. Hodně se na ni těším!