Jak neurazit RSS

Kolik je dceri let? Pokud je opravdu mala a teprve zacina jist, sel bych na to pres ni, ze mala by nektere veci proste nemela… Zejmena,kdyz vy to nejak zkousnete. A casem treba tchyne zjisti, ze to, co vari pro vnucku, je vlastne lepsi, nez to ostatni…

A co zkoušet při vašich pobytech tchýni předvést nějaké nové recepty? S využitím jejích skvělých domácích surovin. Krůček po krůčku. Třeba jim přijde na chuť i v jednodušších podobách, bez instantních pomocníků.

Já nemám problém říct: „Nezlobte se, omlovám se, ale tohle nejím/nechutná mi to“. Ale samozřejmě jsou situace, kdy by to hostitele ranilo, tak se prostě vymluvím, že nemám hlad/chuť/mám zdravotní problém a surovinu nesmím.

Dobré téma! Tenhle problém asi řeší velká část z nás.
S tchýní bych poradila to samé jako už zaznělo – apelovala bych na to, že vaří pro dítko, pro své milované vnoučátko a že dětem patří koneckonců jen to nejlepší. Pokud máte dobré vztahy, pochopí to.

Mám obdobný problém s tchánem – rád vaří, ještě radši se dobře nají, když je u nás na návštěvě je nadšený z mé kuchyně a odjíždí se seznamem receptů na spoustu pro něj neznámých jídel(rozuměj – z čerstvých surovin bez dalších aditiv) s tím, jak si to uvaří doma. Já jsem vždy potěšena a říkám si" Hurá! Vegetě odzvonilo" A při příští návštěvě u nich mi předloží blaf ála kaťák s pyšným výrazem ve tváři a se slovy „To jsem vařil podle tvého receptu!“ Jenže zapomene dodat, že ho „vylepšil“ přilitím nejodpornější laciné omáčky ze supermarketu ......

a NA TOHLE nemůžu nic říct i když je to sebevětší blaf :-) snažím se to řešit jedlýma dárkama – zásobuju ho kvalitníma surovinama pokud to jen jde, ale jeho um udělat z kvalitních surovin nešetrnou přípravou a přihozením „dochucovadel“ je nepřekonatelný…

Já tohle taky řeším, k některým lidem si přivezu nějaké svoje jídlo (a třeba říkám, že držím dietu apod.), nebo mám i kamarádky nebo sestřenici, které neumí moc vařit a vědí to o sobě a ani je to nebaví, tak těm nevadí, když jim řeknu, že přivezu nějaké jídlo nebo ho u nich uvařím, naopak jsou rádi že to nemusí dělat, prostě jsme se na tom normálně dohodli a je to nijak neuráží.
Ale na velký problém narážím v případě, že jsme pravidelně zváni vyloženě na „kulinářský“ zážitek od člověka, který je o sobě přesvědčen, že výborně vaří (a bohužel v tom utvrzován pochvalnými vyjádřeními ostatních pozvaných, kteří spasou všechno, protože sami se právě rekrutují z těch, kdo vařit neumí a doma jedí párek). Děsím se toho předem, protože to není jen problém to sníst, ale i potom přežít noc s bolením břicha a pálením žáhy (a ještě nedejbože když si zapomenu s sebou vzít jedlou sodu). A na takovýhle „pohlreichovský“ víkend se hodně blbě zdůvodňuje, proč by si s sebou člověk přivezl svoje jídlo. Nakonec se to ještě všechno završí tím, když ze slíbené grilovačky se vyklubou zmražené polotovary „rovnou na gril“ z kauflandu a z buřtíků pro děti mražené „pikantní klobásky“ rodinné balení. Všichni říkají „ňam ňam“ a já si připadám jak na Marsu. Já se jinak chci s těmi kamarády vidět, mám je ráda, ale nevím jak to mám udělat, abych se svou rodinou vždycky ten víkend ve zdraví přežila, je nám z toho většinou blbě ještě několik dalších dnů, než se zase dáme dohromady. A nemůžu jim říct, že to jídlo je příšerný, protože oni si právě na svém kuchařském umění strašně zakládají a nechci je urazit.

Upřímně, jednou začas klidně nějaký ten domácí blaf sním a nehroutím se z toho, nestojí mi za to jitřit atmosféru u babičky, kamarádky, atd. Onehdá jsem měla kuřecí prsa s broskví a sýrem:-) U babičky zas jakousi otřesnou polívku s vegetou. Jezdím tam tak dvakrát za rok, to mě fakt nepoloží. Vždycky mě to utvrdí v tom, jak dobře si doma jíme:-) Pro děcka vozím jídlo jejich a prostě o tom nedebatuju.
Pokud jedu na pár dní k rodičům, vozím taky naše suroviny (které tam neseženu), popř. na místě dokoupím, co jde dokoupit a jezdím s víceméně naplánovaným jídelníčkem. Jediným problémem je, jak do jedné ledničky seskládat potraviny dvou domácností:-)
Ala: a není možné se vymluvit na nějakou látku, která ve všech těchto průmyslových mňamkách na gril může být? Vařím z vody, nevím, třeba E250? Že na to máte alergii, nebo vás to prožene nebo tak něco prostě.

Ad grilovačky atd – u větších akcí je myslím docela šance si nechtěné věci nenápadně prostě nedat, nebo si dát třeba jen zeleninu, nebo konzumovat převážně to, co do placu sami donesete. U blízké rodiny je ale dlouhodobé vymlouvání problém, a to pro všechny zúčastněné strany. Je to strašně citlivé téma a přístup musí být logicky zcela individuální, ale věřím, že rodina s dobrými vztahy a rozumnými lidmi trochu upřímnosti (dávkované postupně a s taktem:) snese. Jinak se to totiž nikdy nikam neposune a pořád musíte někomu lhát. Osobně si třeba neumím představit, že bych tvrdila prarodičům, že dítě má na něco alergii a zároveň musela rostoucí dítko pravidelně upozorňovat, aby tuto lež potvrzovalo. Chápu ovšem, že v některých rodinách se vyskytují extrémně urážliví jedinci, tam to pak asi opravdu vyžaduje odpovídající extrémní diplomacii a taky velký obdiv, pokud se to podaří vyřešit ku spokojenosti všech.

Zkusila bych něco jako „A co kdybych uvařila já? Mám báječný recept…“ nebo „Mám báječné recepty, které neobsahují glutamáty aj., takže to smí i malá a mně to po tom není zle…“. Případně zkusit dát nějaké tipy (ála „zkusila jste…“ třeba místo vegety udělat poctivý silný vývar a zamrazit ho do zásoby na kostky…)?

Můj taťka je taky zahrádkář a pořád básní, jak je vlastní zelenina / ovoce ze zahrádky super, jak je to BIO a kdesi cosi. (Že nám za zahrádkou hnojí pole a k nám se určitě něco dostane, to pominu.) Tak já bych to zkusila přes tuhle notu: Jak je to skvělé, že dcerka dostává čerstvé ovoce a zeleninu z vlastní zahrádky. A že je to škoda přeplácávat umělýma chutěma z obchodu, že chuť jejich ovoce /zeleniny v tom vůbec nevynikne. Pochval je, jak např. jejich jahody se nedají s těmi v krámě vůbec srovnávat. A pak můžeš zkusit přidat nějaký recept nebo nabídnout, že jim zkusíš uvařit. Třeba to vyjde. Anebo ji rovnou popros, aby malé nedávala nic, v čem je glutamát (případně nějaké podobné sajrajty), že to není pro malé děti vhodné. Moje mamka si po mém upozornění na tohle dávala pozor – trochu polévky oddělila pro děti, do polévky pro ostatní pak dala maggi nebo vegetu. (Ani moje vlastní maminka totiž nepobrala informaci, že když do polévky použiju dobré suroviny, tak dostane chuť a není potřeba umělých dochucovadel.)
Navíc totiž, že bychom úplně dokázali změnit chutě a zvyky babiček a dědečků. Můj tchán jak si nedal do polévky spoustu tekutého polévkového koření, tak ji nejedl. Stejně tak nejedl brambory bez hromady tatarky. (A to jsem je zkoušela naučit super česnekový dip ze zakysané smetany. Zůstali věrni své tatarce.)

↪ 7 irresistible: My jsme právě na tu grilovačku čekali jako na vysvobození po celém víkendu, když už jsme byli docela vyhladovělí (aspoň já a dítě, protože druhý den už jsme to u těch kulinářských specialit nějak zakamuflovali a skoro je nejedli) a doufala jsem, že dostanem takovou tu klasiku jako buřty z Lidlu a krkovici namočenou v oleji s grilovacím kořením, což bysme celkem přežili, ale místo toho přišlo něco, co jsem si ani nedokázala představit (ani jsem do té doby netušila, že to existuje), tak to bylo dost drsný a hlad velikej.
Teď spíš přemýšlím, jak to zaonačit příště při podobné příležitosti a na co se vymluvit, už mě i napadlo tady to vlákno s dotazem založit a zrovna jsem zjistila, že už to tu je :-)

Chtělo by ji to nějak vysvětlit, že spousta věcí, na které jsme byli zvyklý v kuchyni používat je škodlivých. Také, že spoustu let jsme se to neměli jak dozvědět, protože si firmy hodně hlídali své zisky a teď to všechno díky médiím a zdravému životnímu stylu vyplouvá na povrch. Když vidím u někoho něco nezdravého, tak mu to řeknu.. a vysvětlím mu k tomu i proč je to nezdravé

U nas ma tendenci vysvetlovat muj partner. Takze sve tchyni s radosti rekl, ze polivku s bujonem jist proste nebude. A moje maminka prekvapive zareagovala tak, ze bujon prestala kupovat. Taky pomohlo to, ze vsechny tyhle veci obsahuji velke mnozstvi soli, ktere jim (mym rodicum) skodi na srdce. Ovsem u manzelovy babicky se to s uspechem nesetkalo. Byt s nim demonstrativne krabicky hodila do kose, pri dalsi navsteve zas byly na polici. Pry aby neurazila dceru, ktera ji to dovezla az z Nemecka. A stale u nas v rodine vareni funguje tak, ze ja varim „draze a slozite“, pricemz ostatni jsou zaneprazdnene matky/zeny a na tohleto vareni nemaji cas. Coz zpusobilo, ze oblibena jidla moji 7lete netere jsou: rybi prsty s bramborovou kasi (nastesti z brambor) a rajska polevka (z pytliku). Takze tak… Nejhorsi business je s vlastni rodinou, ale i tak doporucuji rict, ze odmitate jist tento typ jidel z XY duvodu. Pocit urazky je po case prejde…

↪ 13 sh: Naprosto souhlasím, pokud to budete obcházet, nic se nezmění. Je nutné jednoznačně říct, co vám nechutná nebo co odmítáte jíst. Jednou se člověk vymluví, ale do budoucna to nic neřeší. Nakonec, je lepší být v partě nebo rodině za podivína, než jíst náhražky a dochucovadla.

Byla jsem v létě s přítelem na návštěvě jeho rodiny, na grilovačce. Upekla jsem tvarohový koláč a borůvkové muffiny a vezli jsme koš zeleniny z trhu. Překvapivě z dalších 12ti lidí nikdo neznal muffiny a nikdo nejedl zeleninu. K masu byla nabídka asi 8mi dochucovadel z Kaufu a Lidlu. Všichni je chválili, děti si žádaly od matek koupení dobroty Kečupová hořtice. Přesto, když jsme řekli že to nejíme, nikdo se neurazil.

Řešila jsem něco podobného s babičkou. V dobách mého bezmasého období se mi snažila podstrčit flákotu se slovy: „to je libové uzené, to není maso…“, dochucovadla, „čokoládové“ vánoční i velikonoční postavičky nakoupené v akci, ultra-lehké jogurty a bezvadné pilinové uzeniny, ztužené tuky, atd u ní bylo ve spíži a hlavně na talíři normální potkat.
Bývala smutná, že u ní nechci nic jíst. S žádostí, ať uvaří bez toho, jsem u ní nikdy nepochodila. Byla tak prostě zvyklá.
Vyřešilo se to tak, že jsem k ní chodila na 2, 3 jídla, která uměla skvostně a bůhví proč, kuchyňské chemické pomocníky do nich necpala – fazolky na kyselo (ty jsem jí dokonce nosila z vlastní zahrádky), koprovku s bramborem a šišky s mákem. Ona byla spokojená, že mi chutná, já ji chválila do nebes, protože lepším způsobem mi tohle jídlo nikdy nikdo nikde neudělal.
Ach jo, škoda, že už neudělá…

↪ 8 yannka: Podle'me na tohle neni treba lhat. Deti by opravdu radu aditiv, ktera se pridavaji do prumyslove zpracovavanych potravin jist nemely. A clovek bude v horsim pripade za prehnane opatrneho rodice, ale nebude za nezdvoraka, ktery si nevazi prace, kterou si dotycny s tim jidlem dal. A to se myslim da prezit.
U dospelych, pokud neni akutni zdravotni duvod, jsem zastancem nelamani pres koleno s tim, ze pokud to pro mne je nejedle, tak muzu odmitnout. A samozrejme ucit vlastnim prikladem, jak to jen jde.

↪ 11 Ala: tak to je opravdu drsne. Ja bych si asi priste pribalil sve jidlo (ovozel, nejake nouzove zasoby jako na hory a podobne). A pokud bych mel prostory, snazil bych se pristi takovou akci smerovat k sobe. Nebo se ujmout role kuchare,

Uprimne, mame uzasny model u tchyne i u mych rodicu, varim ja. Privezu vse co je treba a oni jen zajisti back-office (talire, kastroly a uklid). Postupem casu to prijali jako model a dokonce uz jsme dnes ve stavu kdy se ptaji co budu varit. Ale uznavam ze cesta k tomuto stavu byla nelehka. :-) Jen pro pobaveni, spoustecem nebo posledni kapkou bylo kure s ananasem.

↪ 16 Kytka: no, však já to tak myslím – nelhat a nevymlouvat se na alergie nebo zákazy doktorů apod. – škodlivost těchto přísad pro děti je dostatečným důvodem, souhlasím. Už tento fakt může mimochodem řadu lidí překvapit a už to je může urazit – prostě jste nuceni jim říct, že dělají něco špatně – ale to se nedá nic dělat, zde je strava dítěte prioritou.
Osobně (ale to už záleží na každém) bych to ale – aspoň postupem času a podle nátury kritizovaného kuchaře – stejně nestavěla jen na dětech. Ono by to pak pro prarodiče a zároveň i pro ty děti mohlo sklouznout k modelu „takhle vařit je v pořádku, jen děti to nesmějí“ a v extrému pak může nastat situace jako "tak, pepíčku, už je ti deset a odteď můžeš maggi jako velkej chlap:)

Další problém vidím ještě v tom, že z příspěvků zde to tak trochu vypadá, jako by se to dalo řešit prostým vynecháním vegety nebo kostky, ale všichni víme, že je to mnohem hlubší problém – uzeniny, nekvalitní maso, kečup, majonéza, ztužené tuky v „čokoládě“ a pečivu, taveňáky, smažená jídla, neschopnost připravit zeleninu v chutné a nesmažené podobě… V našich rodinách naštěstí žádné takové extrémy řešit nemusíme (a čím dál víc si uvědomuji, jak velkou mám kliku), ale zřejmě dost lidí, ke kterým směřují výtky tohoto vlákna, na těchto surovinách zakládá celé své vaření a u takových jídel se nedá jen něco vynechat v jedné porci pro malého, prostě to musí být jinak úplně od základů.
Takže nějaká hlubší diskuse o tom, co je jídlo a co není, by v rodině časem asi stejně proběhnout měla.

↪ 13 sh: gratuluji k odvážnému partnerovi a neurážlivé mamince:) Obecně bývá jistější a méně bolavé, kdyz konfrontaci zahájí vlastní syn/dcera dotyčného než zeť/snacha, nebo svému partnerovi alespoň statečně sekunduje. Bojovat s tchýní bez podpory partnera, kterému maminčina kuchyně vyhovuje nebo ji dokonce preferuje, musí být dost náročné.

↪ 18 yannka: jasně, ideální je asi začít když je dítě ještě velmi malé a může jen velmi omezenou škálu potravin a postupně přidávat. Ona ta setrvačnost a zvyk udělají své i tímhle směrem.

Řekla bych tchýni, že pro malé dítě jsou dochucovadla (a další věci) nezdravá a že jste se jako rodina rozhodli, že budete všichni držet basu a jíst zdravě s ním, že zkusíte, jestli Vám to nezlepší zdraví (můžete říct i konkrétní skutečnou nemoc, kterou někdo z Vás trpí).

a že byste ji chtěli POPROSIT, jestli by Vám nemohla od teď vařit podle tohoto modelu.

A uvidíte, jestli se to zlepší nebo jestli je potřeba říci to důrazněji.
a jak tady někdo psal, vyzdvihovat domácí zeleninu a ovoce a třeba vyslovit přání, že byste si ho dali v nějaké konkrétní úpravě apod.

u větších akcí, kde jsou kamarádi a kolegové se odmítá jídlo lépe. Ztratí se to v tom množství lidí a pochutin
U grilovaček a podobných akcí se vždycky radši chopím toho, že sama stojím u grilu. Má to své výhody

– nebojím se,že já a moji blízcí onemocníme z nedostatečně propečeného kuřecího pochybné kvality

• jsem zaneprázděná takže na pozdější dotaz „a tys neochutnala ty naše párečky se švestkovou omáčkou(prefa­brikovanou) ?“ můžu odpovědět "to jsem ani nestihla při tom všem shonu! " ;o)
  
• mám jistotu, že námi dovezenému masu se dostane patřičné péče

Ono se totiž lépe odmítá kamarádům než vlastní tchýni, která se nad vámi sklání a spolu s dalšími páry očí celého příbuzenstva se ptá " A tobě nechutnala moje omáčka? " od rodinného stolu totiž nebývá úniku :-)

Výborná diskuze, ale upřímně se bavím nad radami – " říci upřímně tchýni, nebo matce, co bych si přála" :). Ono, říct to upřímně samozřejmě lze, druhá strana může i vypadat, že to upřímně poslouchá, otázka je, jaký z toho bude efekt. V tomto směru jsem velký pesimista :) Ale předjímám odpovědi a ano, je to můj ojedinělý případ, jiní mají samozřejmě tchýně a matky tolerantní a naslouchavé! :) Doporučuji si na toto téma vyhledat někde v archivu článek potulného sadaře ze Sedmé generace – Ondřeje Simona Dargockého. Tak dlouho upřímně říkal, že si nepřeje nosit čokoládu a čokoládové figurky a bonbony, až musel přistoupit k mnohem jasnější akci – vše letělo před zraky matky do krbu!

Hi hi, no já řeším jen jak to říct kamarádům.
Pokud jde o tchýni, tak tam od začátku na všechno říkáme, že to nejíme, s výjimkou několika sladkých věcí jako jsou vdolky a koláče. Ona si myslí že jsme divný. Ty „čokoládové“ figurky už manžel před ní několikrát do popelnice hodil, ale stejně to nepomohlo.
A (aspoň pro nás) problém nespočívá jen v „chemičárnách“, ale některý lidi dokážou uvařit jídlo naprosto nechutný, přestože je i celkem zdravý. A pak na co se vymluvit? Jako příklad můžu uvést tzv. guláš, který vypadá jako řídká neslaná oranžová voda, ve které plavou kousky uvařeného vepřového masa. Nic nezdavého, prostě trochu cibule, maso, voda a paprika. Ale zkuste to sníst. Dosolit ani jinak dochutit už se to prostě nedá.
Nebo kyselé zelí (ke knedlu-vepřu). Samozřejmě že do něj patří kmín a je tam dobrý. Problém nastane, když si někdo myslí, že čím víc tam toho kmínu dá, tím to bude ještě lepší. Co na to říct? Nemůžu říct „já nejím kmín“, protože ho normálně jím a chutná mi. Těžko budu taky tvrdit, že je kmín nezdravý. Ale prostě v určité koncentraci už je dost nechutný.

↪ 24 Ala: Takhle velmi podobně to mám i já u své tchyně. Ona tedy všechna čest chemická dochucovadla nepoužívá vůbec, problém je ale v tom, že takřka žádné jídlo neumí pořádně dochutit. Pracovala totiž ve školce a tak, když těch třicet let jedla neslaná jídla bez chuti, asi si zvykla. Ale vařit dovede, jen třeba takové polévky, pomalu dušená masa apod. prostě neumí dochutit. A to má zahrádku plnou čerstvých bylinek. Jenže je nepoužívá, protože to neumí. Ale pomalu se to lepší, protože jí občas nenápadně poradím,jak to dělám já, nebo jí ode mně něco tak moc chutná, že si vyžádá recept. Ale občas nad jejími „inovacemi“ kroutím hlavou – třeba když upeče fakt dobrý makovec s rozinkama, prořízne ho a popatlá margarínem a marmeládou, přiklopí druhým plátem a pokape takovou tou čokopolevou se ztuženým tukem. Přitom kdyby to nechla, jak to bylo, bylo by to super.
A já, ačkoli hodně sázím na upřímnost a manžel se mnou ohledně jídla drží basu, tak se na tomhle ledu oba pohybujeme obezřetně a hodně diplomaticky.
Naštěstí u nich téměř nejíme (občas náš tříletý synek, kterému to nevadí).
U své mámy to mám naopak, Masox a Podravka byli v kuchyni její dlouholetí přátelé, ale teď se to díky stejnému přístupu razantně zlepšilo. Jasně že má pořád krabičku s Masoxem v polici nad sporákem, ale když přijedeme na oběd, tak v polívce ani šťávě Masox není. A chutná to dobře. Takže já na obě strany (tchyně i mámu) chválím, chválím, chválím to dobré a velice opatrně radím jak vylepšit to, co už tak slavné není. A funguje to. Tchyně i máma si občas vyžádají nějaký recept, který jim na návštěvě u nás moc chutnal, máma si před nedávnem půjčila štos mých časopisů o jídle a teď experimentuje s dýněmi Hokkaidó. Takže lepší se to, ale chce to takt, diplomacii a hlavně se musí sakra opatrně! Ale jinak musím říct, že k takovým šílenostem, jaké jsou popsány v předchozích příspěvcích, naštěstí ani v jedné z rodin nedochází, takže si uvědomuju, jak ohromné máme s mužem štěstí!

Osobně si teda doma vařím ze základních surovin co jde. Na ojedinělé výjimky nekupuji žádné dresingy, sušenky, zmrzliny ani polotovary. S dětmi bych to řešila jak se tu píše. Říct tchýni, že dětské chuťové buňky by se nemuseli hned od mala oblbovat. Vozit si ale sebou na návštěvu vlastni jídlo, protože hostitel šoupne do oběda podravku je teda ale něco. Tohle prostě nějak neřeším. Třeba toho sním málo nebo přitom řeknu, že dělám podobnou věc a navrhnu čerstvější postup. Osobně si ale myslím, že mě jedna koupená klobása nebo maggi polivka nezabije. Když půjdu do restaurace, tak stejně v každým druhým jídle alespoň stopa nějakého polotovaru bude.
No a kdyby to bylo chuťově opravdu tak nesnesitelné, tak bych se asi na něco vymluvila.

↪ 26 snookie: Snookie mě by právě zajímalo (a myslela jsem si, že to je předmětem této diskuse), na co byste se vymluvila v případě naprosto chuťově nesnesitelného víkendu, abyste neurazila hostitele, který se navíc považuje za vynikajícího kuchaře. Můžete něco poradit?

Ala: pro nás, co jsme strávili 4 roky na intru a potom 2 roky na vojně, není nic nesnesitelné :-) Potom už jen záleží na vzájemném vztahu a jestli by mi případný „konflikt“ stál za to. Problém by byl ale určitě v případě pravidelného stravování.

↪ 28 jark: Já jsem taky strávila 4 roky na intru, dalších 5 na koleji, celé dětství na školních jídelnách. Dokážu sníst téměř všechno, nejsem nijak přehnaně vybíravá. Když je to třeba jen nedosolené, tak to sním a hotovo. Nebo v případě tchýně, kdy já konkrétně nemám potřebu nějakého zachovávání dobrých vztahů, klidně řeknu, že „tohle nejím“ a je to vyřízený. Čokoládový figurky hodím do popelnice. To tady ani neřeším.
Ale jsou věci, který se sníst prostě nedají, nebo dají, ale v mém případě s ne úplně zanedbatelnými následky, jako je několik probdělých nocí s pálením žáhy apod. A právě o takové případy mi jde. Třeba je v tom jídle něčeho (např. nějakého koření) moc, takže je to nepoživatelné. Nebo se to nedá ukousnout. A taky není kupovaná klobása jako kupovaná klobása. Troufám si tvrdit, že celkem dost kupovaných klobás jsem schopná s většími či menšími obtížemi pozřít. Ale zjistila jsem, že existují i takové „klobásy“, u kterých to opravdu nejde.
A pokud je člověk pozván na víkend, kde jsou všechny předkládané pokrmy (s výjimkou snídaně) výše popsaného druhu, pak nevím, co mám dělat. Mám dvě možnosti: buď to nesním (nějak to rozvrtám a zamaskuju, že jsem nic nesnědla) a budu mít hlad, což je dost blbé, nebo to sním (a budu se snažit tvářit aspoň neutrálně) a vím, že mi bude několik následujících dnů blbě. Existuje ještě nějaká další možnost, která by zároveň neurazila hostitele, s nímž mám jinak dobrý vztah a chci si ho zachovat, ale narozdíl od jiných kamarádů, kteří jsou dostatečně sebekritičtí ke svým kuchařským schopnostem, v tomto případě se nesmí ani naznačovat?

Ala: povrtat.....a v soukromí se dojíst vlastní klobásou. :-))) Ale asi je problém, když se potom hostitel ptá, jak vám to chutná…no někdy se lhát musí.