Měsíc: Leden 2007

Mám tu pro vás jednu moc pěknou klasickou kuchařku, na kterou bych rád upozornil. Kniha vydaná (nakl. Geronimo Collection) v roce 2005 se jmenuje Kohout na víně její autorka je Helena Baker. Proč mě zrovna tenhle kousek zaujal?

Kohout na víně

Jestli znáte jméno Heleny Baker, určitě už budete správně tušit, že kniha má něco společného s vínem (její Vinařský průvodce už tady byl) a to nejenom v názvu. Kohout na víně je klasicky vyvedená kuchařka, kde každý z 52 receptů doplňuje podrobné doporučení pro snoubení jídla s vínem (a nejen to!). Formátem je to menší knížka o 128 stranách, recepty jsou v ní řazeny standardně od polévek a předkrmů k dezertům.

Design je vyvedený konzervativně – bez načinčaných foodporno fotografií, bez vysmátých kischtů á la Apetit, bez křiklavých fontů a pseudo-akční typografie, zkrátka bez příkras. Absolutně nemám výhrady, dokonce tenhle klasický styl zbožňuju (viz. podobná Italská kuchyně od Marcelly Hazan). Celou knihu navíc doprovází skvělé dvoubarevné ilustrace od Jiřího Slívy, které celý ráz kuchařky výborně doplňují.

Jediný její vroubek je nevyvedená reklama na Makro na zadní obálce knihy, 19 (!!!) stran barevné reklamy na konci knihy (alespoň to!) a naprosto otravně vlepená papírová reklama na šňůrkové záložce. Jsme ale v Česku a náš současný knižní trh je v bídném stavu, takže tu reklamu je nutno skousnout, vytrhnout nebo alespoň nevidět.

Bohužel toto je pouze otevřená/viditelná porce reklamy, další dávku dostane čtenář umně skrytou přímo v textu. Pozorný čtenář totiž již záhy odhalí, že většina doporučených vín pochází od partnerů publikace (uvedení na konci), kteří mají v závěru umístěny své reklamy. Z toho důvodu mi bohužel veškerá doporučení konkrétních vín silně zavání a nemohu je brát vůbec vážně. Škoda :/

Všechny recepty v kuchařce jsou zpracovány s následující strukturou:

• uvedení receptu, historie a autorčin kontext
• suroviny
• postup
• doporučená vína k pokrmu
• detailní popis doporučených vín (charakteristika odrůd)
• zbožíznalecký popis oblasti typu vína (např. oblast Lambrusco, rakouská vína, portské etc.)
• výběr 2-3 konkrétních vín (popis, charakteristika, prodejce v ČR)
• okénko mimo recept vysvětlující navazující pojem (Champagne, vins de garage, biodynamická vína)
• dokonalá ilustrace od Jiřího Slívy

Abyste měli lepší představu, popíšu to na prvním receptu, což je Capuccino z bílých fazolek a lišek na šampaňském s lanýžovou příchutí. Autorka nejprve uvede svou inspiraci u Roberta Carriereho a jeho knihy Great Dishes of the World, poté vyloží seznam surovin (přizpůsobeno trhu ČR) a následuje obligátní postup přípravy (srozumitelný, s praktickými radami). V následujícím odstavečku doporučí k tomuto pokrmu šampaňské, rozvede jeho základní druhy a názvosloví, vyloží celou historii výroby v Champagne a přihodí tři příklady vín – Champagne Taittinger (non vintage), Sekt Domaine Cuvée Helena Baker Extra Brut (ano, zcela „na férovku“ doporučí své víno!!! :/) a Freixnet Cordon Negro Brut. Nakonec je ještě spárování šumivých vína sýrů, v tomto případě je doporučen sýr Chaource (včetně jeho [hi]story). Úplně na závěr ještě celostránkové okénko s názvem „Champagne: mýty a fakta“. To celé na třech stranách, menším písmem.

Toto mi dělá vždy obrovskou radost, když si kolem celé té receptury můžu všechen koncept pěkně pročmuchat a rozšířit si obzory. Texty jsou informačně hutné, přizpůsobené našemu barbarskému gastronomickému rozhledu – tudíž ideální :)

Tady namátkou několik receptů, které mě upoutaly:

• Cappucccino z bílých fazolek a lišek se šampaňským a lanýžovým olejem
• Ztracená vejce ve víně (ztracená vejceeee!)
• Kohout na víně po burgundsku + Marengo (klasika)
• Treska glazírovaná zázvorovým medem a redukcí z vína
• Koláč s kozím sýrem (jsem milovník kozího sýra)
• Patizon ve vinném těstíčku (netradiční surovina)
• Kachna na fíkách a Sherry
• Vepřové kolínko s čočkou a suchými plody na víně
• Pošírované hrušky na ryzlinku rýnském
• Zabaglione (italská sladká klasika)
• Karythopitta (řecký dezert)

Kromě toho samozřejmě desítky dalších vinařských/sýrařských minikapitol, poznatků a vysvětlení. Opravdu nálož! Dokonce se mi zdá, že informační hodnota malinko převyšuje receptovou část knihy a to je co říct.

Závěr

Celý dojem z knihy za 350,- Kč kazí nevybíravě a skrytě umístěná reklama. Kdyby toto nebylo, nemám absolutně žádné výhrady! Bohužel si dovedu představit, jaké to je, uvést na trh novou původní kuchařku, navíc zaměřenou trošku stranou hlavního proudu (bez ksichtíků a bez fotek). Do jisté míry to tedy chápu a přivírám obě oči (uši a všechno) naplno :)

Zrovna teď si Kohouta srovnávám s kuchařkami od Zapálené kuchařky Lenky Požárové (Mrkev, Chřest) a to srovnání je moc zajímavé. I když jsou knížky od Zapálené kuchařky na první pohled velice přitažlivé, barevné a blýskavé, tak mě osobně po chvíli přestávají bavit (obě skončily zanedlouho na dně mé kuchařkové poličkové hromady:) a nejsem schopen se k nim vracet. Tady u Kohouta (a u Marcelly Hazan, u Knihy o Židovské kuchyni a dalších) mám úplně opačný pocit, ta kniha ve mě vzbuzuje ohromnou zvídavost a tuším, že si čestné pozice na poliččce udrží ještě dlouho :)

Jak to vidíte vy? Máte raději barevnýma fotkama napráskané blbuvzdorné a slinotvorné příručky, nebo dáváte přednost hutnějšímu počtení a své představivosti? Co říkáte na to, že jsou teď skoro všechny kuchařky zaplavené reklamou?

Jejejej! Cuketka nepíše a místo toho běžkuje, běžkuje a běžkuje. Mezitím než pro vás uvařim další pochutnání, představuji několik nových zajímavých webíků, na kterých si teď poslední dobou rád smlsávám. Některé už možná znáte, některé jsou naopak v úplných začátcích, přesto skýtají nezanedbatelné množství pochutinového textu a fotografií.

Šárčiny stránky

V současné době asi nejrozjetější foodblog, který najdete na adrese http://dolcevita.blog.cz/. Většinou originální recepty z vlastní tvorby, nebo alespoň hodně zajímavé převzaté receptury. Všechny novější články jsou navíc doplněny velkým množstvím perfektních fotografií. Pro začátek doporučuji třeba aktuální článek o sezonní specialitě, jakou je dozajista polární dort! Doporučuji .)

Recepty Mr. Carrota

Mr. Carrot se na adrese http://recipesbycarrot.wordpress.com/ drží hlavně prakticky vyvedených receptur. Všechny vypadají solidně, uvěřitelně a ověřeně. Samozřejmě nechybí ani skvělé ilustrační foto! Na své si přijdou zejména vegetariáni a přiznivci čerstvé stravy (např. zajíci)!

Mánkův „Rybí restaurant“

Jeden z prvních tematicky zaměřených foodblgoů v ČR najdete na http://manek.bloguje.cz/. Zaměřeno hlavně na ryby, čili všechny lahodné dary vodní říše. Občas se vyskytnou i originální výstřelky jako např. smažená zmrzlina, ale hlavní téma vždy zůstává. Pokud tedy chcete mít v kuchyni něco společného s rybami, zajděte nejdřív na pokec k Mánkovi! ;)

Jirkův webík nejen o Pu-Erhu

Gastronomicko-bloggerskou čtverku uzávírá čajový mistr Jirka, který na svém teablogu http://jirka.oukej.cz/ seznamuje čtenáře s tajemným čajem Pu-Erh. Pro mne osobně docela neznámá kapitola, takže všechny články a fotky ihned baštím i s čajovými lístečky!

Pěkně se nám to rozrůstá, viďte? Máte-li tip na nějaké další fůdbločky, šup-sem-stym!

Nejdříve si prosím klikněte tady, očmuchejte to tam, vraťte se a čtěte dál….

Zjistli jste tam něco zajímavého? Nééé? Tak vězte, že odkaz vede na úplně první zápisek pana Cuketky a je datován na 21. ledna 2006 a to znamená jedině první výročí!!!

To je:

• 1 pan Cuketka

• > 10 nových českých foodblogů
• 263 článků
• 3183 komentářů
• >158000 návštěvníků

Díky všem!

 

Uplynulých čtrnáct dní bylo u mě ve znamení tekutého olivového zlata. Předtím než Vás seznámím s průběhem a výsledky celé ochutnávky olivových olejů, nabízím stručný návod jak provádět domácí ochutnávku olivového oleje. Ještě než se do toho pustíme – tipnete si kolik je na titulce lahvinek?

Proč dělat degustaci olivového oleje

Olivový olej není pouhý tuk na smažení. Na světě existují stovky odrůd olivovníku, ze kterých je olivový olej vyráběn. K tomu existují tisíce producentů olivového oleje z různých zemí. V dnešní době je už i v Česku na trhu k dispozici desítky různých olejů a tak je dobré občas se zastavit, zorientovat se a najít si svého favorita.

Ke každé ochutnávce navíc patří malé studium původu ochutnávaného oleje, které nás ve většině případů rovněž obohatí. I kdybyste měli třeba jen nakouknout na stránky výrobce a zjistit si odkud olej pochází, jaká je použitá odrůda a jak vypadají olivovníkové plantáže – veřte mi, je to příjemné rozptýlení ;)

A konečně dalším z důvodů je objevení optimálního poměru cena/kvalita a ujasnění si – co mohu za své peníze dostat. Setkávám se s tím, že sposta mých známých kupuje dokolečka pořád ty samé supermarketové sorty za docela velké peníze. Přitom ve speciálkách jsou v obdobné cenové hladině v nabídce olivové oleje s dvounásobnou a vyšší kvalitou.

Kolik vzorků a jaké oleje vybrat?

Optimální dávka pro jednu ochutnávku jsou 3–4 oleje. Na rozdíl od vína, nebo od kávy se totiž vaše patro při ochutnávce olivových olejů mnohem dříve unaví. Souvisí to jednak s olejnatou konzistencí a jednak s chemickým složením olivového oleje. Zejména ty složky olivového oleje, které jsou zodpovědné za jeho typickou ostrost a vyvolávají škrábání v krku (a na patře) podléhají senzitivizaci, kterou poznáte tak, že se se vám pozdější vzorky budou zdát méně ostré. Osobně z těchto důvodů dávám maximálně tři vzorkly na jedno posezení.

Co se týče výběru, tak řadíme ty jemnější, starší a kvalitnější oleje na začátek – levnější, ostřejší a mladší oleje řadíme na konec. Možná se zarazíte u toho rozdělení mladší vs. starší. Vězte tento zásadní fakt – oleje, na rozdíl od vína v čase velice rychle ztrácejí svou biologickou hodnotu. Optimální trvanlivost dobrého olivového oleje je pouhopouhých 12 měsíců. Už po prvním měsící od lisování lze rozdíl poznat. Oleje se v průběhu stárnutí stávají méně ostrými, ztrácejí a objevují se některé jejich ovocné složky a také mění barvu směrem ke žluté. Doporučuji se zabývat oleji třídy extra virgin. Méně kvalitní oleje mají v kuchyni samozřejmě také své místo, ale jejich chuťové a aromatické bohatství je omezené.

Podle klimatu pěstitelské země jsou uváděny nové sorty oleje v různých měsícíh. Pro evropské oleje je to většinou období listopad-leden. Pokud je prodejce solidní, tak už teď byste u něj měli nalézt oleje z lisovaní roku 2006. Někteří výrobci označují datum lisování přímo na etiketě (často i přesné datum a území), někteří tak činí skrytě pomocí označení data trvanlivosti. Např. oleje z lisování z roku 2006 bývají označeny dobou trvanlivosti cca do poloviny roku 2008.

V čem ochutnáváme?

Pro dugustaci olivového oleje jsou nejvhodnější malé kalíšky z foukaného tenkého skla. Přiznám se, že dost dobré nádobí sám nemám a tak pokud jste ve stejné situaci, vystačíte s tenkostěnnými skleničkami s menším objemem. Při oficiálních hodnoceních olejů se barva oleje nehodnotí a tak jsou skleničky zabarveny do fialova. Já sám se při degustaci barvou velice rád kochám, takže doporučuji průhledné sklo :)

Jak ochutnávat olivový olej

Samotný proces ochutnávky není žádná věda a oproti kávě, nebo vínu se mi zdá nejjednodušší. Jak už jsme si výše uvedli ochutnáváme 3–4 vzorky. K ochutnávce budeme potřebovat rozlitý olej v označených skleničkách o pokojové teplotě (čerstvě nalitý z lahve! nesmí tam ležet celý den!), lžíci (volitelná) a nějaký bloček s poznámkami pro degustaci. Na očištění patra mezi jednotlivými vzorky se u olivového oleje používají řezy zeleného jablka a voda (eventuélně bílé pečivo).Degustace jednotlivých vzorků probíhá následovně:

• skleničku/kalíšek s olivovým olejem uchopíme do obou rukou
• rotačními pohyby rozlejeme olej po stěnách sklenice a prohřejeme ve dlaních
• několika hlubokými vdechy vychutnáme aroma (nos uvnitř, co jen to jde!)
• poté jsou dvě možnosti – buď srkáme rovnou z kalíšku nebo srkáme ze lžičky (preferuji lžičku)
• srkáme klasickým „degustátorským srkem“, kdy se snažíme dostat co nejvíce oleje na co největší povrch ústní dutiny
• vychutnáme všechny chuťové složky, zaměříme se na všechny pozitvní i negativní počitky
• několik sekund po polknutí vyčkáme jestli se dostaví obligátní poškrábání na patře a v krku, nebo do konce mírné dráždění ke kašli
• všechno si pěkně zapíšeme

Existují i degustace, kdy se olej ochutnává s kouskem bílého chleba. Tenhle durh jsem rovněž odzkoušel, ale nejsem moc velký fanda. Chuť pečiva podle mého zakrývá některé chuťové i aromatické složky. To už raději plnohodnotnou zábavku :)

Přehled hodnocených parametrů

Exituje mnoho hodnotících schémat, které vznikly pro použití v různých zemích a v různých organizacích. Když si projdete všechny zdroje a všechny ty tůzné hodnotící tabulky, budete z toho pěkně zmatení. Já si ale myslím, že pro domácí ochutnávání z toho není třeba dělat kovbojku a není se potřeba řídit striktními postupy.

Např. oficiální hodnocení zatřešující celosvětové organizace IOOC, jehož výsledky jsou zavazující (alespoň pro EU) pro roztřídění do kvalitativních tříd, hodnotí pouze přítomnost či nepřítomnost pozitivních a negativních charakteristik. Nic víc!

Tady je přehled hlavních pozitivních a negativních parametrů. Berte to spíš pouze pro orientaci a pro usnadnění popisování jednotlivých vzorků. Kromě barvy a pocitu v ústech, hodnotíme hlavně aroma a chuť, na konci pak také specifickou dochuť. U olivového oleje toto velice splývá a proto jsou pro aroma i chuť stejné slovíčka.

Pozitvní parametry

• travnatý
• ovocný
• trpký
• štiplavý
• svíravý
• máslový
• čerstvý/živý
• harmonický
• pepřový
• sladký

Negativní parametry

• plesnivý
• zatuchlý
• vinný/kyselý/octovatý
• blátová sediment
• kovový
• žluklý
• bez osobnosti/plochý

Barva

• žlutá/zlatá
• zelená/zelenkavá
• nahnědlá, průhledná (-)

Já sám popisuji vždy barvu, aroma/chuť a sílu/čerstvost (štiplavost/svíravost) a celkový dojem. Ten celkový dojem a osobnost oleje je pro mě asi nejdůležitější. Pokud o některém oleji řeknu, že je výtečný, tak to zároveň znamená, že nečím upoutal a že je něčím zapmatovatelný. To je myslím si pro bežné použití to nejdůležitější.

Další zdroje

Pokud nemáte dost, tak prosím zde: International Olive Oil Council (Inernational) The Olive Oil Source (US)

Jak jste na tom s ochutnávačkama olivových olejů? Prozradíte mi vaše aktuální favority, tipy na obchůdky a ty nej, nej, nej olivové poklady?

Pěkná výpravná recenze s fotkama už tady dlouho nebyla, takže dnešní vydatné snídaňové vydání určitě přijde všem vhod. Pan Cuketka a jeho věrné snídaňové duo se spolu vypravili na snídani do Tonino Lamborghini Pastacaffé, což je jeden z mnoha pražských podniků skupiny Ambiente Restaurants Group…

Snídaně venku

Zahájit pracovní či lenošivý den snídaní mimo domov bylo v českém prostředí po dlouhá léta poněkud netypické. Většina Čechů, totiž strašně ráda vstává ve čtyři, v pět nebo v šest tak, aby mohli hezky za běhu vychutnat těch několik gumových soust a řádně otestovat těsnost svých svěračů. Toto se pomalu mění – přicházejí osvícení zaměstnavatelé, rebelující zaměstanci, studenti, byznysmeni a vůbec veškerá ta havěť, která ráda snídá venku!

Najít slušný podnik, ve kterém dostanete snídani na úrovni a za rozumnou cenu, to je panečku úkol. Přesto se však občas vyskytnou příjemná překvapení ,) Moje pondělní snídaně měla charakter neformální, lenošivý a trošku i svátečí, proto jsem vytipoval trošku více fancy podnik Pastacaffé ve Vodičkově ulici.

Koncept a prostředí

Pastacaffé je, jak napovídá samotný název, hybrid kavárny a italské restaurace. Víceméně neformální prostředí, dokreslené živějším a veselejším designem má vzbuzovat dojem místa, kde můžete kdykoliv během dne skočit na svačinku či lehčí oběd, dát si kávu, nebo se na místě s někým setkat u sklenky. Např. s autentickým exemplářem pražského byznysmena (=nahlas telefonující neurvalec v obleku), kterých bylo v podniku dostatek.

Interiér je členěný do jedné obdelníkové nudle – u oken menší stolky a židle (s výhledem do Vodičkovy ulice), naproti potom jeden velký dlouhý barový pult, za který můžete pozorovat kromě přípravy nápojů i přípravu některých jídel (nechybí ohnivé efekty, přemety s palačinkami a jiná čísla).

Členění na mě působilo chaoticky a trošku stísněně – když jste chtěli někam projít, pořád jste vráželi do židliček nebo do personálu. Vybavení interiéru malinko ušmudlané – sem tam odlepený rožek, šmouhy, ohmatané jídelní lístky atp. Spousta malých detailů, která ve mě vzbuzovala dojem, že by to tam potřebovalo obměnu interiéru nebo alespoň pořádný úklid. Overall nemám vážné výhrady, vzledem k zvolenému konceptu podniku je interiér přiměřený (vzhledem k cenové hladině ale nepřiměřený).

Toalety na jedničku – vše bylo na svém místě, 100% hygiena a pořádek.

Nabídka

Kompletní jídelní, nápojový i vinný lístek je on-line, takže neváhejte – vše si můžete do detailu prostudovat včetně cenových relací. V nabídce dominuje italská kuchyně – najdete tam snídaně, předkrmy, saláty, různé druhy sendvičů, těstoviny a dezerty. Vše odpovídá konceptu, tj. nic seriozního/těžkého, pouze rychlá lehká jídla na snídani, svačinu nebo krátký oběd. Konec plkání, pojďme to omrknou naživo!

K pití jsme si dali černý čaj s citrónem (48,– Kč), neperlivou vodu Aquila (36,– Kč) a čerstvě vymačkanou pomerančovou a jablečnou šťávu (á 79,– Kč). Na obrázku vidíte kitschi servis pomerančové štávy – pěkné, čerstvé, osvěžující. Podobně vypadala i šťáva jablková.

Na titulce pak máte Caffè latte cioccolata (64,– Kč), tady potom standardní Caffè latte (58,– Kč). Značku Tonio Lamborghini kvituji s povděkem a ani tady nezklamala. (Z)latíčka byla perfektní, mléčná pěna neprůstřelná (dalo by se na ní ustlat), k tomu nahřáté velké šálky a bonusový keksík. ňíkám – o.k.!

Následují moje svérázně aranžovaná vejce do skla s parmezánem (84,– Kč), která neměla chybu. Žloutky krásně nahniličko, bílky ani ne gumové ani ne rozplizlé, zkrátka přesně mezi. Jediná výtka jde k servisu. Nápad pužít vinnou sklenku je sice efektní, ale skýtá nebezpečí, že se při nakládání porce celá sklenička upatlá. Jak vidíte sami, zrovna se to zadařilo :/

Samá vydatná jídla jsme si dali. Tady fotogenická vaječná omeleta s houbami a cibulí (85,– Kč), na kterou jsem neslyšel žádnou stížnost a zmizela beze zbytku. Jak vidíte sami ani snítka či lísteček, natož plátek zeleniny. Tomu říkám minimalistický servis.

Podobně jsou na tom i klasická pečená vejce se šunkou a sýrem (89,– Kč). Chuťově v normě, ale ta úprava! Pěkněji by to zvládl snad i desetiletý vnouček instruovaný svou nahluchlou babičkou! :/ Ke třem omeletám nám přinesli jednu objednanou ošatku s dostatkem pečiva (celozrnné, bageta) za 20,– Kč, k tomu jeden neobjednaný kalíšek s máslem za 15,– Kč.

Vyzkoušeli jsme i inzerovanou novinku v menu – opečené tramezzini s medem a cukrem (64,– Kč). Tramezzini jsou sendviče s různou náplní z velice tenkého bílého toastového chleba s odkrojenou kůrkou. V této verzi to byl zřejmě bílý toastový chleba vymáchaný ve vajíčku, opečený, zalitý medem a posypaný cukrem. Tramezzini se jim povedlo naštelovat velice atraktivně a myslím, že i ta receptura by stála za hřích. Mňamka, na kterou už nevyšlo místo!

Nově jsem provedl i svou oblíbenou „cuketkovu funky objednávku“, což se rovná objednání jakékoliv alespoň trochu obskurní, či alespoň provokující položky z menu a poté pobavenému pozorování, jak se obsluha s objednávkou vyrovná. Vzhledem k charakteru naší snídaně jsem vybral Carl Jung nealkoholické šumivé víno (295,– Kč), na které jsem byl „opravdicky“ zvědavý. Bohužel „cuketkova funky objednávka“ byla zacílena naprosto přesně (tj. na komoru) a obsluha si na ní překrásně vyrazila svůj pěstěný chrup.

Nejdříve nám bylo oznámeno, že víno není nechlazené a bylo nám nabídnuto odložení o cca 10 minut, což nám vůbec nevadilo a souhlasili jsme. Obsluhu jsem ujistil, že si přejeme celou lahev. Po cca 15–20 minutách nám obsluha servírovala tři sklenky rozlévaného a neobjednaného (šumivého) vína ve sklenkách (á 69,– Kč), s tím, že budeme muset ještě chvilku vyčkat. Já jsem to mylně pochopil jako kompentaci zdarma za čekání, ale mýlil jsem se. Donesené víno připomínalo autentický jablečný mošt, naprosto, ale naprosto bez bublinek. Na můj údiv mi bylo sdělen, že to „nealkoholické namá tolik bublinek“ :) No musíte uznat, že už v té chvíli jsem se docela slušně bavil…

Za nedlouho následovala i naše vysněná lahev s nealko bublajícím potěšením. Malinké intermezzo ještě obstarala trojice skleniček roztříštivších se pod našima nohama (to asi abychom měli štěstí), ale nakonec jsme se přeci jen dočkali. Nealkoholický Carl Jung docela ujde. Přinejmenším je docela zábavný a navzdory tvrzení obsluhy perlí velice razzzantně. Chuťově je to opravdu takový perlivý jablkový mošt pro děti, což přesně pokrylo naše potřeby :)))

Obsluha a servis

Viz výše. Rychle reagující a pozorná, avšak nesoustředěná a chaotická. Nesrovnalosti v objednaném a přineseném. Zkouší „oblbovat“ hosty. Nepočítám slečnu, která se nás ujala na prvních pět minut, ta byla pouze standardně česky netečná a nestačila se výrazněji projevit.

Závěr

Myslím, že dnes si závěr poskládá velmi dobře každý sám. Z výše uvedených informací a z celkové útraty (cca 1300,– Kč pro tři osoby) mi z toho vychází pět cuketek z desíti. Pro příště mám tisíc a jeden jiných nápadů, kde si dát snídani.

Máte s Pastacaffé/Ambiente zkušenosti? Snídate venku, chodíte na brunche? Kampak chodíte? Napište mi komentář, budu rád .)

Po vesmírně těžkém rozhodování vyhlašuji výsledky Velké zimní soutěže pana Cuketky! Z devatenácti zůčastněných se na cuketkovu bednu dostali:

• 1. místo – Pečená vepřová panenka (Honza Gross) …za foto & recept
• 2. místo – Nadívané vepřové koleno (Milan Palička) …za zdrcující opulenci
• 3. místo – Ryba v myčce (Jana Zatloukalová) …za přístup

Kolem bedničky vítězů pak ve velmi těsném chumlu postává zbývajících 16 soutěžících, kteří sice nevyhráli věcnou cenu, ale získávají od pana Cuketky neskonalý obdiv, pusu a kdovíco ještě!

Děkuji! Děkuji! Děkuji!

Vybrat pouze tři nejlepší bylo pro mne Sofiina volba na devatenáctou, věřte mi…

Ááá jaképak nám z toho plyne ponaučení?

• od 1. února další soutěž o ceny!
• příště o hodně více věcných cen!
• zjednoduším pravidla účasti!
• do konce roku pak minimálně dalších 5 soutěží!!!

Zůstaňte naladěni ,)

Typicky zimní klasika z Francie určená pro všechny, kteří potřebují doplnit energii nebo jen příjemně prohřát svůj zmožený organismus (jako já). To vše spolu s předváděčkou mého nového čtyřkilového miláčika…

Recept na pot-au-feu čili hrnec na ohni

Pot-au-feu je jeden z nejsnadnějších a neefektnějších zimních pokrmů, které znám a podle mého dokáže potěšit úplně každého. Nejvíc ale vždy potěší všechny promrzlé běžkaře, sjezdaře a prknaře s špičatýma nudlema u nosu. Taky všechny chřipkaře, rýmaře, průduškáře, obyvatele velkých měst i obyvatele menších vesnic (Praha, Brno, Ostrava atp.) – zkrátka potěší každého! Pot-au-feu je obrovský hrnec plný vařeného hovězího masa různých druhů, dále voňavého a správně okatého vývaru a spousty do měkka uvařené slaďoučké zeleniny.Co všechno budete potřebovat?

• hovězí maso (kližka, hrudí, atp. je dobré když tam máte i pořádnou kost!)
• mrkev (dávám moc, moc a hodně)
• celer (dávám jen trošku – nechci, aby mi svítila cuketka)
• kapusta (většinou vynechavám anebo dávám růžičkovou)
• pórek (pořádný macek, na půl podélně)
• cibule (dávám dvě celé, na pólech s 8 zářezy do kříže)
• česnek (dávám opravdu hodně, minimálně 1 celá palička)
• brambory (vynechávám)
• tuřín (vynechávám)
• bouquet garni (svaze bylinek, tradičně je to tymián, petržel a bobkový list; tymián vždy vynechávám)

(Pozn. variací pot-au-feu jsou tisíce. Přidávají se různé druhy masa (vepřové, kuřecí, jehněčí), klobásky, morkové kosti a další druhy zeleniny. Tím, že je recept ohromně snadný, je jeho svádění k variacím obrovské. Určitě podlehněte a zaplňte si hrnec podle své ctěné velechuti ;)

Postup je následující:

• umyté maso vložte do hrnce do studené vody
• přiveďte k téměř neznatelnému varu (těsně pod jemné bublání)
• udržujte maso v tomto stavu cca hodinku
• na povrchu odlovte lžící všechny ty ošklivé věci
• přidejte umytou, oloupanou zeleninu v celých kusech
• vařte sub-bublinkárním varem do své uplné měkkosti
• (samozřejmě nezapomeňte přiměřeně okořenit a osolit!)

Servírujte nejlépe vše na jednom velkém předehřátém nebo vyhřívaném talíři, maso nakrájené na přiměřené kousky a vývar samostatně v miskách. Finální foto bohužel nemám, celý můj sobotní pot-au-feu podlehl známému foodblogerskému syndromu opozdilého fotografa. Francouzi podávají pot au feu s hrubozrnou mořskou solí Fleur de sel a s horčicí. V tomto se s nimi vůbec nemusíte přít a můžete se k nim klidně přidat.

Tip: pokud se vám zdá vývar příliš tučný – dejte ho ven za okno a počkejte až zchladne. Ztuhlý tuk potom snadno vylovíte a pro své hubnoucí hosty celý pot opět rozehřejete…

Litinový hrnec se smaltem

Pot-au-feu můžete samozřejmě udělat v jakémokoliv větším hrnci (klidně i v těnkostěnném velkém kastrolu), tradiční nádoba na přípravu je však velký litinový hrnec. Ten já nikdy ve výbavě neměl, až letos a tak jsem na něj byl moc zvědavý. Zatím jsem v něm kromě pot-au-feu stačil vyzkoušet několik různých receptů a můžu vám rovnou říct, že jsem z něho naprosto nadšený!

Jedná se o poměrně zdařilou ikejáckou variaci (1190,– Kč, made in france) na klasický model od La Creuset (3590,– Kč, na ten si taky brousím chrup!). Celý hrnec je vyrobený z litiny (váha 4,1 Kg!), která je na všech vnějších plochách smaltována. Od La Creusetu se mírně liší designem a materiálem úchytky na pokličce, kde je místo tepelně odolného plastu zvolena litina (což se mi zdá IMHO jako lepší nápad).

Výhodou litiny je, že perfektně přenáší a rovnoměrně rozvádí teplo. Kromě toho je litinový hrnec nesmírně odolný a všestranný. Můžete jej používat na sporáku (ohni) i v troubě – snese úplně všechno. Jediné na co je potřeba si dávat pozor je, aby vám litina nepraskla při náhlé prudké změně teploty (např. rozpálený hrnec politý studenou vodou).

Hrnec je vybaven masivní pokličkou ve stejné tloušťce materiálu jako zbytek hrnce. Těžká těsnící poklička tady představuje hlavní fintu celého hrnce. Výborně rozvádí teplo a tím, že dost dobře těsní (trošku páry samozřejmě uniká), umožňuje vytvořit uvnitř hrnce perfektní atmosféru pro šťavnatá, do měkka a s maximálním zachováním chutí připravená jídla. Pokud používáte Remosku, tak toto je něco obdobného.

Zespodu je poklička vybavena takovýmahle srandovníma ťuplíkama. Kdo mi poví, na co jsou dobré, dám mu pětikorunu ,) Samotnou kapitolou je drsný černý povrch, u kterého jsem se ze začátku bál, že se na něho bude chytat úplně všechno. Poprvé se moje obava vyplnila a vytvořil jsem nádherné zuhelnatělé variace. Podruhé už se přichytilo jen pár malinkých místeček a od té doby se chová jako úplné zlatíčko a nechytá vůbec nic. Kromě toho, i když se teď úplně do čista vydrhne, stále si udržuje příjemnou vůni jídla.

Litinový hrnec je ideální na všechny dvojbojové disciplíny, kdy je potřeba něco např. trošku osmahnout a potom dodusit/dopéct v troubě. Zrovna dnes se mi s ním podařilo připravit mého nejlepšího moravského vrabce v životě. Nejprve na sporáku udělat základ z cibulky (česneku a kmínu) a zacelit maso (bio bůček a plecko z farmy Sasov!). Potom zalít vodou a už v troubě, s přiklopenou poklicí, vydusit do fantastické měkkosti. Nakonec jsem pokličku odklopil a dopekl do zlatova. Bez přesných časových intervalů, naprosto intuitivně – snová zálěžitost! Na klasickou českou kuchyni jsem dosti levý, proto úspěch přičítám výhradně svému novému hrnci ,)

Jestli máte vy osobně nějaké další oblíbené recepty vhodné pro litinu, nebo máte zkušenosti s tímto typem nádobí – napište mi prosím do komentářů! To samé platí i pro pot-o-fé ;)

Právě zjišťuji, že na ucpané průduchy nejlepší je estetické kloktání a zelené čajování…

A vitamín Cé…

A obrázky větší než obvykle…

Můj nejnovější objev (=závislost) v oblasti pohyblivých obrázků – Wine Library TV! Video blog (chcete-li vlog) o víně, který provozuje přidružená Wine Library zaměřená primárně na obchod s vínem.

Za necelý rok (!) vytvořili přes 160 epizod zaměřených na ochutnávky vína, na představování jednotlivých oblastí a na vše okolo multiskleničkového „drsného wine byznysu“. Hlavní tvůrcem je naprosto fenomenální chlapík Gary Vaynerchuk, který je…. přinejmenším příjemně neobvyklý. Kromě toho, že se ve svém pořadu chová jako úplné ucho (30let) a večně se předvádí, je to nová hvězdička na nebi všemocných pánů wine kritiků (představen ve Washington Post, New York Times, CQ Magazine atd.)

Hlavní filosofií pořadu je představit víno co nejpřístupněji, bez těžkého závoje snobismu a bez klasických mýtů a předsudků. V každé epizodě Gary představí a proklepne různá vína. Vbec mu pak nedělá problém vedle sebe postavit pětidolarovou a padesátidolarovou lahev a pak tu padesátidolarovou (když mu nechutná) klidně shodit. Nebudu do vás dlouho hučet, raději se podívejte sami – 162 dílů čeká na vás…

Drobty

• doporučuji začít od první epizody. Jde tam úplně krásně vidět, jak se formát vlogu pomalinku rozjíždí a jak Gary hledá a piluje svůj specifický styl. Pokud chcete rozjíždět něco podobného, dobře se dívejte.
• to příjmení „vej-nr-čak“, nemá on Gary nakonec české předky? ;)
• i když vše vypadá moc fajn, přeci jen mějte stále na paměti, že se jedná o TV show sponzorovanou a provozovanou obchodní společností zaměřenou na prodej vína. Tj. rozhodně si nehrají na nějakou uber-nestrannost a veškerá ochutnáváná vína, jsou často v drtivé většině v jejich prodejní nabídce.
• vína představená v jednotlivých ochutnávkách jsou sice z US trhu, ale se spoustou znich se můžete setkat i v naší malinké smogem zaprtěné kotlince :)
• na přehrání videa budete potřebovat QuickTime

Ták! Co říkáte na Garyho?

Právě jsem oficiálně ukončil Cuketkovu velkou zimní soutěž masivním přehrabováním ve své poštovní schránce, ze které jsem vyšťoural celkem 19 (slovy devatenáct!) šťavnatých kousků pro vaši potěchu. Do 15. ledna se musím rozmyslet, které tři jsou ty nej-nej-nej a já už teď vím, že to bude nadcuketkovský výkon protože úplně nej jsou všechny!

Děkuji všem zůčastněným, kteří v sobě našli odvahu, kreativitu a v neposlední řadě také nezbytný čas pro přípravu a focení! Díky! Nyní následuje oficiální kochací část, určená pro finální blesjskání naleštěných chrupů a šavlí. Komentáře jsou otevřeny všem druhům kritiky, lobování, vychva- i pochva-lování :) Je se na co koukat!

Pokud jste svůj soutěžní recept v přehledu nenašli, je to určitě chyba pana Cuketky, který to někam bezpečně uložil a už to nenašel. Takže neváhejte a klidně se ozvěte!