Pěkné uzeninové pexeso ,) I když ty obrázky vypadají moc, moc lákavě, tak zase tak velká chuťová exploze se nekonala. I když…, jedna světlá výjimka se přeci jen našla…

Salchichón

Klobásky nebo spíše mini-salámky salchichón jsou jedním z dalších typicky španělských produktů. Jsou vyrobeny ze směsi vepřového masa a špeku (speciální chov prasat Iberico, kanši apod.), která je nejprve naložena ve speciálním nálevu a potom je fermentována přírodní cestou (vysušením) – to vše už ve střívku. Na rodzíl od známějších salámů chorizo není použita paprika a přednost dostává černý pepř. Variabilně se pak přidává skořice, muškátový oříšek a další

Klobásky salchicon jsou oblíbeny jen tak samotné jako tapas, nebo se kombinují ve studených či teplých sendvičích (=bocadillos). Viděl jsem dokonce i nějaké receptury na tapas, kde se salchichon tepelně upravoval (s omáčkou z červeného vína).

Čistě teoreticky by salchichony neměly potřebovat skladování v ledničce a měly by vydržet jen tak. Všechny tři jsou však vyrobeny s přídavkem konzervantů a stabilizátorů a v obchodě je prodávali v chladničce (na rozdíl od suš. šunky Jamon). Na druhou stranu – jedná se přeci jen o low-end určený běžnému supermarketovému spotřebiteli…

Salchichon Artesano – Carne de Magro (0,27 Kg za 2,73 Euro)

Tento kousek je speciální jednak úpravou s bílou plísní na povrchu a jednak masem, které pochází z divočáka. Voní a na povrchu i vypadá jako „uherák“. Na řezu vidíte středně hrubou směs s viditelnými malými zrnky pepře.

Chuťově je na první ochutnání jasné, že se nejedná o klasické vepřové – zvěřina se zkrátka nezapře. Salámek je pikantní, maso má mírně zemitou chuť s dobře rozeznatelným pepřem. Docela zajímavé, ale podruhé bych si stejný typ asi už nekoupil. Uzeniny z divočáka jsou poměrně oblíbené, jen za krátkou dobu mé návštěvy jsem napočítal cca 15-20 různých uzenářských výrobků.

Salchichon Extra de Cerdo Ibérico (0,33 Kg za 4,67 Euro)

Tohle je pro mne asi nejslabší kousek. Ze všech tří je nejdražší (14,15 Euro/Kg) a měl by to být klasický salchichon z Iberijských prasat. Ty prasátka jsou takoví obrovští černí macci, kteří by se měli živit výhradně žaludy, trávou, kořínky a bylinkami. Čím vyšší poměr žaludů, tím vyšší cena. Z toho kavlitnějšího masa se potom dělá Jamon Ibérico.

Jak vidíte střívko je docela hrubé, ale zase má docela pěknou texturu. Rozhodně zaujme!

Na řezu vidíte, že tento salchichon tvoří z více než 70% špek. Ten špek ovšem není moc dobrý (není uzený) a má takovou lojovitou příchuť – zkrátka nic moc. Menší podíl libového vepřového masa v celku zaniká a spíš je tam jen tak k vytušení. Pokud se někdy dostanu opět do Španěl, tak tento typ zřejmě také vynechám.

Salchichon Mini – Julian Mairal (0,30 Kg za 2,90)

Na závěr konečně jeden podařený kousek – originální povrchová úprava, podmanivá pikantní vůně a vyrovnaná chuť. Vyrobeno z obyčejného vepřového, podíl maso vs. špek je asi 1:1.

Na povrchu mozaika z drceného pepře, která nejenže výtečně plní estetickou funkci, ale ještě navíc funguje jako koření. Docela by mě zajímalo, jak je to vyrobeno. Ten pepř je na velmi jemné kousky a drží jako přibitý, přitom v ústech se krásně rozmělňuje a je přiměřeně pikantní.

Z celé trojice jasný vítěz, po kterém se dochovaly pouze tyto fotografie. Tak rychle odešel z dějiště (sic!) mého chladiště....

Na příště mám připravenu ještě jednu klobásku chorizo, fajfkový fuet, několik balení se sušenou šunkou Jamon a ještě jeden sýr, typický pro oblast Aragón, ze tří druhů mléka! Zůstaňte naladěni…

Sladká vůně, jasné barvy a nedbalá elegance, to vše v sobě obsahuje tenhle jednoduchý tapas s červenou paprikou…

Recept na grilovanou papriku s česnekem

Pokud už to dávno neznáte, tak si tenhle surovinami i přípravou velice jednoduchý recept určitě zkuste. Nabízím hned dvě varianty – jednu rychlovku a jednu pekelnou grilovačku. Na obě varianty potřebujete pouze tři! suroviny:

• červenou papriku (čestvá/sterilovaná grilovaná)
• drcený česnek (ne mačkátkem, drtit hranou nože a nasekat)
• olivový olej

Rychlejší varianta s hotovou paprikou

Pro tuto variantu, která když se provede svižně, tak trvá opravdu jen pět minut, použijeme místo čerstvé papriky sterilovanou grilovanou papriku v nálevu:

• do pánve s olivovým olejem na mírném plameni přidáme česnek
• vzápětí přidáme papriku
• pohříváme, dokud se vše krásně nerozvoní

Na rozdíl od čerstvé papriky je tam trošku poznat ten kyselejší nálev, který tomu ale zase přidává na pikantnosti. Za ten minimální strávený čas nad plotnou, je to překvapivě uspokojivý výsledek.

Pomalejší a nebezpešnější varianta

Místo hotové papriky v nálevu použijeme obyčejnou červenou papriku. Tahle cesta je trošku náročnější, ale pokud se dostanete ke zdárnému konci, výsledek stojí za to!

• umytou papriku dáme do rozpálené trouby (třeba rovnou na mřížku)
• nelekáme se prskání ani zčernalého povrchu a pořádně papriku potrápíme (viz. titulní foto, kdo si ji málo potrápí, tomu se bude špatně loupat!)
• opatrně vyndáme a ihned jakmile nám splaskne, tak ji oloupene (lepšímu oddělení slupky pomůžeme zakrytím ihned po vyndání z trouby)
• očistíme, nakrájíme na plátky a finišujeme jako v prní variantě
• tedy prohříváme s olivovým olejem a česnekem do úplné měkkosti

Obě varianty podáváme teplé, nejlépe v nahřáté misce nebo na horkém talíři. Ta po domácku grilovaná bacule je samozřejmě o kousínek lepší – je sladší, příjemná chuť papriky neustupuje zbytkům kyselého nálevu a dává většá prostor jemné chuti olivového oleje. Výsledný žlutooranžově zbarvený a nádherně ochucený olej je asi to nejlepší na celém receptu. Vychutnáme do posledního ždibíčku s bílým pečivem!

Tuším, že všechny dosavadní články o Španělsku ve vás musely vyvolávat slintavou frustraci. Ono přeci jen nelze vydat se do Zaragozy ze dne na den, nebo ochutnat všechny u nás prozatím nedostupné speciality. Naštěstí (naštěstí!) lze v gastronomii směle cestovat časem i prostorem a tak vám přináším první ze série španěšlských tapas, které snadno zvládnete i v českých podmínkách. ..

Tapas

Tapas, to je obrovská samostatná kapitola španělské kuchyně. Zjednodušeně řečeno se jedná o předkrmy – malé porce chuťově výrazných jídel, které se podávají k dobrému pití (víno, pivo sherry). Mohou být součástí např. večeře, která se skládá z více chodů, ale taky je na ně možné natrefit (dokonce ještě častěji) samostatně, dokonce ve specializovaných podnicíh – tapas bary.

Španělé k tomu samozřejmě mají i historku – kdysi dávno, při horkých dnech si všichni dědkové na všech zápražích ve Španělsku zakrývali nápoje takovým dřevěným deklíkem (proti muškám i horku). A aby tomu deklíku nebylo líto, že tam leží jen tak a aby se ti dědoušci nenudili (hlavně jejich manželky), tak si na ten deklík často přikládali nějakou malou chuťovku. Kousek sýra, pár koleček choriza, umělý chrup… prostě tapas. Tapas rovná se deklík, rovná se chuťovka na deklíku.

Tapasů je asi milión, i když s trochou tolerance je možné vystopovat takovou základní dvacítku, kterou najdete ve většině slušných tapas barech. Spektrum tapas sahá od syrové zeleniny, přes zeleninu nakládanou, grilovanou, olivy, přes různě upravované kousky všech druhů masa až k různorodým variacím z ryb a mořských plodů. Má to se pochopitelně nabalují všemožné místní zvyklosti a lokální chutě, takže celá ta tapas říše vesele bobtná a bobtná ,)

Pinchito de Champiñones

Jako první z řady představím svůj nejnovější objev – mini špíz z pečených kloboučků žampionů v marinádě s olivovým olejem, česnekem a petrželkou, s krevetkou a pečenou bagetkou. Zní to složitě a chutná to tak dobře, jak to zní! Musím prozradit, že na invenci tohoto receptu mám naprosto nulový podíl – vše je 100% opsáno z vynikajícího podniku La Cueva en Arágon (viz. zde). Bál sjem se že v tom bude nějaký chyták, ale trefil jsem to hned napoprvé. Tomu, kdo tento tapas vymyslel posílám mohutný aplaus! Zde je foto originálu, na titulce je verze má…

Ač to zní exoticky a složitě, tak provedení je velice snadné a nasledný efekt strhující. K přípravě tohoto snadného tapas budeme potřebovat:

• kloboučky šampiónů (větší, s vylomenou nožkou)
• drcený česnek
• olivový olej
• petrželku
• krevety (stačí mražené loupané, španělé používali také!)
• pepř, sůl
• bagetu
• špejle, či delší párátka

Recept, který zvládnete za necelou půlhodinku včetně přípravy, následuje:

• v misce smíchejte drcený česnek, sekanou petrželku a olivový olej (vše opravu jen od oka)
• do každého kloboučku přidejte lžičku této mixturky (zbytek můžete při pečení rozlít kolem)
• náhodně přidejte do kloboučků taky krevetky (můžete je také dělat kolem kloboučků)
• žampióny rozložte na pánev, kterou dáte na malý, ale opravdu malý plamen
• pomalinku pečete/dusíte dokud žampióny nezměknou
• v půlce je můžete opatrně otočit (vůbec nevadí když část směsi vypadne z kloboučku) a po chvíli zase dodělat, tak jak jste začali
• hotové jsou, když jsou kloboučky úplně měkké a hlavně, když česnek už ztratil svou štiplavou chuť a je mírně do zlatova
• nebojte se, uvidíte sami, že to jde úplně samo :) přijdete na to!
• pinchitos potom sestavíte tak, že na opečený řez bagetky nandáte vždy 3-4 kloboučky
• na svrchní klobouček sesbíráte hotové krevetky a připíchnete k bagetce špejlí či párátkem
• et voilá!

Pinchito se nejlépe hodí k nějakému posezení s přáteli, nebo jako nevšední buldozér apetizér. Vězte, že každý, kdo ochutná poprvé, vám bude zobat z ručky. Udělejte je hodně tučné – s dobrým olivovým olejem to není problém a navíc se po nich dobře pije. Podávejte s hutným, tělnatým červeným vínem nebo třeba s sherry. Obojí mám vyzkoušeno a obě kombinace jsou skvělé!

Pokud se štítíte mořských plodů nebo se vám je nechce kupovat, tak krevetky vynechte. Jejich absence se dá bez následků přežít. Pokud se vám to celé bude zdát moc česnekové – uberte česneku, nebo kloboučky dělejte déle. Poslední tip – pokud máte dost místa na pánvi, můžete řezy bagetky opékat rovnou při přípravě kloboučků. Nesmí Vám ale plavat ve stejném oleji, prostě někde bokem pánve (ano, mám velkou pánev ;). Opečená bagetka je podmínkou – lépet odolává stékajícímu tuku a nerozplizne se!

Pár dalších šťavnatých tapas mám pro vás ještě v záloze. Prozatím prosím vydržte, bezcílně neslintejte a šup, šup recept vyzkoušejte!

Reprezentativní trojka španělských olivových olejů různých odrůd a různých oblastí. Po asi týdenním seznamování/flirtování jsem s nimi velice spokojen a jejich novými chutěmi jsem si opět trošku rozšířil rozhled. Pojďte se na ně podívat zblízka, protože můj plánovaný olivový trojboj ňecko vs. Itálie vs. Španělsko se blíží….

Palacio de Andilla (C.R.D.O. Aceite del Bajo Aragón)

První kousek je zcela typický pro Zaragozu a s ní související region Bajo Aragón. U mých hostitelů patřil mezi ty oblíbenější a stejně je to mu tak i u většiny místních obyvatel (60% produkce skončí v oblasti) a dokonce i v celém Španělsku.

Vybraný vzorek vyprodukovaný v zemědělském družstvu s šíleně dlouhým názvem Sociedad Cooperativa Oleícola Aragonesa de Valdealgorfa patří stejně jako ostatní do nově (od r. 2001) vytvořené denominace Aceite del Bajo Aragón (oblast Teruel a jihozápad oblasti Zaragoza). Pod tento jednotný celek spadá 34 firem a družstev (8000 rodin!), které obhospodařují plochu cca 37000 hektarů a vyprodukují ročně cca 1,2 milionu litrů olivového oleje (drtivá většina v kvalitě extra virgin)!

Pro olej z této oblasti je charakteristická odrůda Empeltre, která musí tvořit minimálně 80% směsi v oleji (může být doplněno odrůdami Arbequina a Royal). Tato odrůda olivovníků dává typický nazlátlý olivový olej, který má spíše méně výraznou, ale zase příjemně jemnou chuť.

Tento vzorek splnil definici pro oblast beze zbytku. Barva je bezchybně zlatavá, čirá, bez sebemenšího nádechu zelené (člověk by až tipoval olivový olej nižšího stupně nebo dokonce slunečnicový). Ve vůni téměř ticho po pěšince, marně byste hledali nějakou čerstvě posečenou trávu či ovoce, přesto všechno velice příjemná. V chuti opět klid rozvaha – tělnatý, hustý, až máslový. To, že se jedná o špičkový extra virgin prozradí až typické finální škrábání v krku (které stojí za to ;)

Za pozornost ještě stojí také adjustáž lahve. Všimněte si docela kýčovitého obalu se zlatým písmem (přitom cena je jen kolem cca 5 Euro) a dosti nepraktického korkového špuntu (za chvíli je celý zmaštěný a vaše prsty s ním) v malé hranaté láhvi s neprakticky tlustým kulatým hrdlem. Nevhodné je také použití čirého skla, ve kterém olivové oleje rychleji stránou…

Já osobně dávám přednost spíše ostřejším a lehkým olejům plných ovoce a čerstvě posečené trávy, přesto tomuto oleji nemůžu nic vytknout. Ze stejného regionu jsem chutnal i dvě naprosto konzumní varianty (ovšem také extra virgin) balené v plastu a obě byly stejně jako tento silně návykové. Zejména se jedná o kombinaci s čerstvým bílým chlebem, kde slouží tenhle olej jako takové superjemné olivové máslíčko. Pokud tedy u olivových olejů nemáte rádi ostrost a výraznost, tak tenhle španělský typ si určitě zapamatujte. Ta ne moc nevhodná a trošku přezdobená lahev je spíše na škodu, vůbec bych se tedy nebál levnějších bratříčků Aragónů…

Arbequina (Colección Hispania Mediterranea Rihuelo)

Velmi zajímavý extra virgin, který je možná zajímavější zvnějšku, než zevnitř. Jedná se totiž o jakousi gourmet řadu jednoodrůdových olivových olejů od firmy Rihuelo. Olej je balený v lahvi, která se záměrně velice podobá lahvím na víno. Tvar, etiketa, označení data sklizně a dokonce i korková zátka, kterou musíte vyndat vývrtkout! Nebýt to půlitrová lahev, rozlišení by bylo na první pohled těžké. Pochvala jde za láhev z tmavého skla (ta zátka je však opět tragicky nepraktická).

I když to na lahvi není moc inzerováno, tak olej pocházi z oblasti znamé především pro své víno – La Rioja. Samotná odrůda olivovníku Arbequina je však typická spíše pro Katalánsko, kde je také nejvíce rozšířena. Typické jsou pro ni – měnší plod, velký poměr pecka/dužina a nutnost ručního sbírání („el ordeño“ – oliva za olivou).

Podobně jako předchozí vzorek je i Arbequina spíše jemnější. Ve vůni už je sice o něco živější (mihne se tam sušené ovoce a malinký závan travníčku), v chuti je ale opět stejně polštářovitě jemná a dokonce ještě více máslová (a trošku oříšková) než Bajo Aragon. Závěrečné škrabkání v krku je slabší, ale zase po něm zůstane příjemná sametová dochuť.

Opět bych jej doporučil zejména olivovým začátečníkům a milovníkům klasické jemné chuti másla. I když není Arbequina chuťově moc razantní, opět zde hrozí nebezpečí návyku. Spolu s obyčejným bílým chlebem to není jen svačina, ale lahodný dezert! Zkoušel jsem i na klasické bruschetě nebo v salátech, ale tam se mi trošku ztrácel (zejména s čenekem nebo když se temperamentněji okoeření).

Castillo de Tabernas (Olivar del Desierto – Almeria, 0,1!)

Celou trojici uzavřu tím nejzajímavějším vzorkem a sice extra virgin olivovým olejem pocházejícím z jediné pouště v Evropě! Jedinečný původ oleje Castillo de Tabernas také zaručuje ojedinělé parametry – tento olej se totiž vyznačuje aciditou max. 0,1 (obsah volné kys. oleové). U acidity platí, že čím je menší, tak tím je olej čerstvější/mladší (vyroben z méně zralých oliv). Tím jak olivový olej stárne, nebo tím jak je vyroben z více a více vyzrálých oliv, tak se acidita zvyšuje. Neexistuje však přímý vztah mezi aciditou a chuťovými parametry, takže může být i naprosto výtečný olej s aciditou vyšší a naopak.

Kolem té jejich pouště rozvíjí firma spostu marketingových ehm… sdělení a celkově dost tlačí na pilu, aby byl olej prezentován jako tzv. gourmet. Koho ty omáčky okolo zajímají, tak ho rovnou odkazuji na povídání na stránkách výrobce. Ne že by nebyly zajímavé ;)

Olej je vyroben z olivovníků odrůdy Picual, které by měly dávat oleje ovocnější, pikantnější a celkově živější/ostřejší. U tohoto vzorku to platí, ale osobně jsem čekal trošku více. Barva je příjemně svěže zelenkavá se žlutými problesky. Ve vůni je konečně čerstvá travička, i když ne zrovna nějak supervýrazná. V chuti není tak kulaťoučký a slaďoučký jako oba přechozí. Je více výrazný, jako by trošku pepřový. Ovocnou stránku reprezentuje v chuti náznak jablka, jinak je to ale docela slabota. Závěrečné škrábaní v krku nastupuje velice rychle a dlouho přetrvává.

Na fotce vidíte opět jiný druh uzávěru – minikorek zabudovaný do plastu. Je to už o něco praktičtější, ale pořád mi to přijde jako zbytečné upřednostňování efektu před funkcí. Klasické plastové nálevky, jaké má většina olivových olejů z ňecka ci Itálie, jsou prostě nenahraditelné. A navíc je tady použita opět ta čirá skleněná lahev! :/

Těžko se mi tady vyhlašuje vítěz, možná až později s odstupem času a po delším používání. Všechny oleje jsou docela zajímavé, ale nejvíc mě asi fascinujou ty z regionu Bajo Aragón. O když jsou uplně beznadějně placaté, žluté a ne moc výrazné (a taky docela levné!), tak jsou strašně návykové (za týden dvě deci v čudu!;) Uvidíme… Právě shromažďuji vzorky na střet olivových olejů z ňecka, Itálie a Španělska, tak až to budu mít všechno hezky vedle sebe, budeme určitě zas o kousek chytřejší ;)

Máte doma taky nějaké španělské oliváče? Jak jste s nimi spokojeni? Poslouchají, nezlobí?

Bum! Bang! Pan Cuketka vyhlašuje poprvé ve své historii opravdickou čtenářskou soutěž o ceny! Vyzkoušejte si alespoň jednou, jaké to je, být panem Cuketkou – uvařte fantastické jídlo/drink, popište recept, udělejte fotku a vyhrajte jednu ze tří skvělých cen…

Oč běží?

Věřím, že se ve vás čtenářích skrývá spousta netušeného potenciálu a tak budu po celý prosinec číhat ve své emailové schránce na vaše skvělé recepty s fotografií. Tři z vás, kteří mě nejvíce zaujmou, získají věcné ceny. Všichni ostatní pak získají moje neskonalé uznání a podíl v jedné z hurá akcí pana Cuketky ,)

Jsem zvědav, jak si poradíte s touto snově naladěnou záhadou, ve které jsem pro vás zachytil několik dnešních unavených slunečních paprsků. Pozor! Na tomto obrázku jsou hned dva objekty k uhodnutí. Pro stálé a pozorné čtenáře by to mělo být snadné, celý obrázek je navíc takovou pěknou samonapovídající hříčkou…

Tajemství fotohádanky bylo již odkryto. Pokud se nechcete připravit o překvapení, nečtěte si hned komentáře pod článkem, kde najdete správnou odpověď! Jako bonus – doplněno o další fotky ,)

Odhalení

Tady je vysvětlující obrázek. Z podobného byl vytvořen výřez pro hádanku. V popředí vidíte skleněnou lahev s olivovým olejem, v pozadí pak prosvítající větévku olivovníku. Zaostřeno je nejdříve na větévku, až poté jsem před ní podržel lahev – proto je relativně ostrá…

Další dvě fotky jsou téměř abstraktní a mají pro mne neopakovatelnou atmosféru…

Malý únik za sluncem z inverzí přidušeného velkoměsta…

,)

Druhá porce šťavnatých zážitků ze Španěska. Tentokrát vám představím úžasně pestré fotky z tržnice v Zaragoze, nakoukneme spolu do dvou roztomilých obchůdků se sladkostmi a pečivem a nakonec se mrkneme malou špeluňkou do domácí španělské kuchyně…

Mercado Zaragoza

Na titulce vidíte vstup do obrovské Zaragozské (? ;) tržnice plné všech možných i nemožných čerstvých produktů. Desítky prodejců, obrovský ruch, handrkování, porcování masa přímo na místě, šíléná směsice záhadných vůní… To vše na jednom místě, přehledně, čistě a hlavně bez teplákovek z číny nebo falšovaných cédéček. Fotil jsem jako smyslů zbavený a podle toho to taky vypadá (metoda „point & make bad shoot“). Začneme s rybami a mořskými plody:

Sortiment i ceny jednotlivých produktů se docela lišily. Pro dobrý nákup je tedy určitě potřeba znát dobře místní prostředí.

Většina stánků byla takhle malinkých, no i když malinkých je slabé slovo – i ty nejmenší měly daleko větší nabídku, než většina českých hypermarketů.

Zde část stánku zaměřeného pouze na mořské plody s důrazem na krevety, langusty, langustiny a podobné neplechy…

Tady je jeden větší stánek s moc milým a komunikativním personálem, u kterého bych nejraději strávil vyptáváním celý den :) První část – krevety, mušle, chobotnice a ostatní mořské plody.

Rozuměl jsem asi tak desetině popisků… holt, středoeveropská cuketka, nooo ,)

Tady nabídka pokračuje výběrem čerstvých chlazených ryb.

A ano, pana Cuketku byl někdy doslova v ohrožení. Zde oživlý louskač cuketek:

Tato strana stánku patřila podivným rybám placaticím – něco pěkného na talíř (ale jsou prý nedostižně vynikající!). Všimněte si pěkně vysmáté prodavačky v pozadí (lovely!)

Ryby a mořské plody tvořily odhadem tak asi jednu třetinu celé tržnice, další třetinu zabírali řezníci a uzenáři. Vždy velice přísní chlapíci s nabroušenými noži! Výběr opět velmi široký – levné a základní věci, regionální speciality i speciality platné pro celé Španělsko.

Jak vidíte, za voňavou a chuťdrásající barikádou z pochoutek někdy nebylo prodavače ani vidět :)

Tady pro změnu jedno z mnoha řeznictví. K dispozici byl ultimátní sortiment hovězího, vepřového, skopového, telecího, zvěřiny a veškeré drůběže, včetně všemožně upravených vnitřností a produktů z nich. Kdopak najde na obrázku jehněčí hlavičku?

Pro vegetariány to moc nebylo, převažovalo skutečně většinou jen maso. V celé tržnici jsem objevil asi „jen“ tři-čtyři stánky zaměřené na sýry. Ono pro španěly přeci jen jasně dominuje Jamon, chorizo a podobné laskominy. Tady je jeden ze stánků se sýry – převažovaly trvdé a polotrdé sýry. Specialitou regionu je sýr vyrobený ze tří druhlů mléka – z kravského, z ovčího i z kozího, který jsem si přivezl a později si jej spolu detailně ochutnáme.

V tom samém byl k zahlédnutí sortiment španělského medu, ceny překvapivě odpovídají zhruba těm českým.

Na závěrečné odlehčení jeden ze stánků se zeleninou specializovaný na česnek.

Tenhle červený po třech paličkách jsem si hnedle odnesl. Stará paní, která ho prodávala, o něm tvrdila, že je to ten nejlepší česnek v Zaragoze. Uvidíme :)

Doufám, že se vám tohle malé nakouknutí do tržnice líbilo a že jste si udělali alespoň základní představu o tamní nabídce. Jdeme dále, tentokrát hříšným směrem sladkosti a lahodné pečivo!

La Flor de Almibar – Fantoba

Nenápadný obchůdek Fantoba plný těch nejfikanějších laskominek a rafinovaných koláčků a dortíků. V Zaragoze má tradici již od roku 1856 a je spojen se spoustou lokálně významných jmen a událostí.

Překrásně archaický interiér zařízený ve dřevě zdobí spousta novinových výstřižků s odkazy na tuto malinkou pastelerii. Všude na vás číhaly naprosto nepředstavitelné čokoládové či prostě jen sladké vymyšlenosti, ze kterých se doslova motala hlava. Sami musíte uznat už jen podle obrázků, že to místo má něco do sebe :)

Bohužel jsem jej museli proběhnout jen velice zběžně, ale snažím se na svůj jarní pobyt s nimi domluvit komentovanou prohlídku nebo alespoň detailnější reportáž…

Desítky druhů dortíků k prozkoumání…

Spousta lákavých tvarů a barev…

Na cestu jsem slupli alespoň malý, neskutečně dobrý kokosový dortík a do kapsy jsem si nabral na ochutnání místní specialitu – Frutas de Aragon a ještě místní druh sladké tyčinky – obojí teprve budu rozbalovat .

Panaderia & pasteleria Lalmonda

Lalmonda narozdíl od Fantoby ilustruje méně honosnou malou pekárničku s cukrárnou, kde si můžete přes den zaskočit pro něco malého na svačinu či snídani.

V nabídce dominovaly sladké koláčky, rohlíčky a všemožné křupavé a sladké záludnosti všech tvarů. K tomu standartní nabídka pekárenských výrobků.

Ochutnal jem moc dobré a křupavé srdíčko z překvapivě slaného těsta, místy potaženého sladkým karamelem. Název jsem samozřejmě obratem zapomněl :)

Všichni místní v obchůdku si ke svému nákupu přidávali tyhle srandovní tyčky. Moc jsem nepochopil na co jsou dobré, ale osvědčily se mi jako turisticky-architektonické ukazovátka s výhružnou funkcí…

Churros

Sladká španělská občerstvovací klasika churros, na které mohu směle demonstrovat těžký řivot foodbloggera v akci. Jdete kolem otevřeného stánku poprvé a jste totálně přejedení. Podruhé profičíte v zaneprázdněné rychlosti kolem a řeknete si, že ty churros ještě chvíli počkají. Potřetí se konečně vypravíte na místo s foťákem a čeká vás zavřený stánek po prodloužené siestě.

Nebojte, stejně vám neunikou! Zapátral jsem ve svém archivu a co nevidím? Fotky stánku s churros z Barcelony z roku 2005!

Churros jsou takoví srandovní fritovaní hadi ze sladkého těsta, kteří se nejčastěi pojídají s čokoládovou omáčkou. Mi osobně to nepřijde, jako kdovíjaká dobrota, ale je to tradiční záležitost, takže španělé si na churros potrpí.

Nahlédnutí do domácí kuchyně

Druhou polovinu výletu jsem strávil v překrásných a celý víkend zapršených Pyrenejích, kde jsem se horlivě věnoval (=ujídal, nikoliv vařil;) domácí stravě. Berte to pouze jako takovou ilustrativní vsuvku. Španělská kuchyně je neskutečně rozsáhlá a nabízí nespočet odboček k exploraci.

Jako ilustraci mírně odlišného přístupu jsem zvolil tento jednoduchý oběd – dušené fazolky s bramborem, k tomu bílý chléb a olivový olej. Jednoduché a prosté jídlo, přesto tahle kombinace pro nás není moc běžná. Brambory neberou jako přílohu ale jako svébytnou zeleninu. Bílý chleba přikládají úplně ke všemu, k tomu místní olivový olej Bajo de Aragon (mám zakoupeno = ochutnávka) – na zalití zeleniny, ale i na namáčení chlebiku.

Tady máte obrovké bucance čerstvého pyrenejského hovězího od velice svérázného místního řezníka (řeknete mu malý kouek masa a ukrojí vám tříkilovou flákotu!). Každý tento „plátek“ měl kolem půl kila :)

Copak s nimi? No přeci na gril do krbu!

Krom soli nebylo potřeba vůbec ničím kořenit – špičkové (i když velice prorostlé) maso se postaralo samo o dokonalý chuťový zážitek…

Něco podbného v bledě modrém – nádherná jehněčí kýta, rovněž z místních zdrojů.

Okořenit marinádou z olivového oleje, petrželky a česneku, přidat brambory na tlusté plátky a šup s pečínkou do trouby

Co dodat? Opět jednoduchá dokonalost!

Na závěr ještě místní pekařská specialita – jablkový „koláč“. Opravdu – plochý natvrdlý disk z pizzového těsta, který má uvnitř zkaramelizovaná jablka. Přesnější název nevím, ale docela jsem se při snídani bavil!

Pokud jste se bez zemdlení dočetli až sem, gratuluji vám! Natáhl jsem tenhle článek jako jedno dlouhé kolo churros, ale myslím, že to stálo za to! Se Španělskem se ještě neloučíme, stále na mne čeká lednička plná přivezených dobrot k nafocení a ochutnání a také už mám rozpracovány některé skvělé španělské tapas…

Zůstaňte naladěni na vlnách rádia Cuketka, nebudete litovat ,)

Dlouhou pauzu vám musím kompenzovat pořádně naducaným příspěvkem. Toto je první část z mé španělskem inspirované série – několik tapas barů a jedno španělské all you can eat. Pohodlně se usaďte, dopřejte si něco dobrého k snědku (to abyste mi neomdleli!) a pojďme s chutí do toho….

Zaragoza

Zaragoza je na půli cesty mezi Madridem a Barcelonou (region Aragon) a je to moc milé 600 tisícové město, plné historie, nádherné architektury a příjemných lidí. Pan Cuketka v Zaragoze volně pobíhal celé dva dny a první dojem byl více než příznivý. Následující střípky, berte pouze jako první první průzkum terénu – další návštěva se chystá na jaro 2007!

La mejillonera (Moneva, Zaragoza)

Začínáme v docela obyčejném (a příjemně levném!), pro mne přesto nepřekonatelném malém podniku – La mejillonera. Jedná se o tapas bar, kde si u pultu můžete objednat něco jen tak na stojáka, nebo si počkat u pivka na volný stůl:

V době naší návštěvy (cca 21 h.) panoval v podniku přiměřený frkot, na volný bocík jsme čkali cca 10 minut. Jak sami vidíte, design je jednoduchý, neformální – něco mezi barem, jídelnou a fast-foodem.

My jsme si dali pivko a výběr za tří tapas. Na prvním obrázku vidíte specialitu podniku – mušle (=mejillones, odtud název podniku) s pikantní tomatovou omáčkou (2,30 €). Příjemně povedená exotika, ale neohromila ;)

Tady jsou fritované kalamáry a chobotničky se zelenými papričkami a citronem (calamares fritos con padrones, 3,20 €). Kalamáry na rozdíl od těch co jsou k dostání v ČR (mražený polotovar) nesrovnatelně měkké a šťavnaté. Papričky padrones překvapivě nepálivé, grilované, špička!

Na závěr naprostá ekstase ztělesněná v obyčejných patatas bravas (brambory s majonézou a pikantní červenou salsou, 1,20 €). Přiznám se, že tak doboru omáčku (majonéza, aioli?) jsem v životě nejedl – hebounce našlehaná, sametová v chuti, s pikantní česnekovou pointou. Zaslechl jsem, že recept na tuhle majonézu střeží lidé z La mejillonera, jako oko v hlavě.

Ostatně, já bych podobnou omajdu hlídal podobně! V La mejillonera mají kromě těchto tří specialit ještě cca dalších pět kousků. Nabídku udržují úzkou a soustřeďují se na rychlý obrat. Každé jídlo nabízejí v ceně u baru a u stolu, v malé a ve větší porci. Cenové rozpětí je od 1 do 5 € (pivo je za 1,20 €, sklenička vína rovněž).

El Calamar Bravo (Moneva, Zaragoza)

Ve stejné ulici, jen pár kroků vedle, je další sympatický pidipodnik – El Calamar Bravo. Menší bufet čili rychlé občerstvení na stojáka, kde jsou hlavní specialitou různé sendviče s fritovanými kalamárami.

Jak sami vidíte, uvnitř je to opravdu maličké a panuje tam čilý ruch. Kolemjdoucí si dávají různé sendviče nebo kalamáry na talířku jen tak.

My jsme si dali kalamáry s majonézou a pikantní salsou (salsa brava) spolu s pivem (cerveza, značku jsem bohužel opomněl memorovat). Vše co vidíte na obrázku stálo cca 7,50 €, takže žádná drahota to nebyla. Všechno o.k., až na příliš velkou a gumovou bagetu. Příště bych si dal kalamáry jen tak na talířku (jak si ostatně někteří dávali) a k tomu chlebík bokem.

La Cueva en Arágon (Libertad, Zaragoza)

Opět spíše menší, avšak velice dobře promyšlený a perfektně fungující podnik La Cueva en Aragon. V útulných a skromně zařízených prostorách si můžete dopřát skleničku výborného španělského vína (zejména Ballabriga Acutor) po práci a k tomu si dopřát jedinou a zároveň cuketkovsky božskou specialitu – pinchito de champinones (1,15 €). Na tomhle obrázku je ještě docela prázdno, ale než jsem stačil vše dofotit, bylo už narváno k prasknutí!

Všimněte si hromady papírků po zemi. Je to taková španělská specialita – i když jsou na stole boxíky s ubrousky, tak nikde není ani jediný koš, či popelník – vše se háže vesele na zem :) Hned za barpultem si můžete prohlídnout nabídku vína nebo mlsně pokukovat, jak se připravuje místní nedostižná specialita…

A copak to vlastně je? Jedná se o zatím nejdůmyslnější tapas, jaký jsem kdy zažil!!! Jsou to čtyři kloboučky žampiónů udělané na gridlu v pikantní majdě z olivového oleje a česneku. Do vrchního kloboučku je navíc zapečená malá krevetka, všechny čtyři kloboučky jsou propichnuté párátkem a volně položené na plátku bagetky. Hnedle jak jsem to viděl, tak jsem marně bušil zelenou kebulkou o stoleček a pokřikoval – „že tě to ty blbá cuketko nikdy nenapadlo taková smyslná jednoduchost ty blbku!“ ,)

Pinchito de champinones jsou pro mne objevem celé výpavy. Jednoduchá, rafinováná zákeřnost, na kterou budete myslet tak dlouho, doku ji znovu neochutnáte. Nebojte, o nic nepřijdete – ještě dokud si moje chuťové pohárky vše pamatují, pokusím se recept co nejvěrněji napodobit (čili obšlehnout).

Fresc Co (Santa Catalina, Zaragoza)

Zajímavý podnik typu „all-you-can-eat“ Fresc Co mi doporučla čtenářka katka v mé mini-repotáži z Barcelony. Za necelých osm euro tam na vás čeká poměrně široká nabídka studených i teplých jídel včetně ovoce, dezertů a horkých nápojů. Hned u vstupu na vás vybafne asi deset metrů dlouhý výběrový pult se saláty a vůbec se všemi studenými jídly. Výběr je velice široký a myslím si, že vybrat si není pro nikoho problém. Na začátku řady si stačí vzít tác, dva talíře (pro jiototu) a hurá do vřavy. V době naší návštěvy (před siestou) bylo úplně plno a tak to byla trošinku tlačenice.

Takhle dopadnete, když si chcete nabrat úplně všechno a když se celá hladová řada posunuje rychlostí pět metrů za sekundu :) Všechny studené saláty oukej, ale převážně mdlejší chuti či prostě jen ucházející.

Zelenina maximálně čerstvá, široký výběr a pestrost…

V zadní části restaurace byly k dispozici i teplé pokrmy – několik druhů pizzy, jednoduchá paella, teplé polévky, dušená zelenina atp.

Tady vidíte dva pizza plátky, v pozadí zapékaný lilek se sýrem a mletým masem a malou hromádku paelly. Vše o.k., možná o kousek lepší než studené saláty.

Na skutečné „doražení“ slouží koutek se samoblužným dávkovačem teplých nápojů, strojkem na zmrzlinu a boxem s dortíky.

Hned vedle pultík s omezeným sortimentem čerstvého ovoce.

Z následujícího pbrázku si snadno uděláte představu, jak na tom byla naše přeplněná bříška v hodnotě osmi euro ,) Zmrzliny i dortíky byly v pořádku. Káva (preso a kapučíno) byla naopak příšerná – vlažná, vodnatá, nedobrá – zkrátka, jako z automatové mašinky.

Celkově podnik hodnotím jako průměrný, ale za tu cenu uspokojující. Není to nijak extra velký zážitek, ale když si srovnáte cenu prachsprostého menu od McD (cca 5,5 €) s cenou nabídky Fresc Co (cca 8 €), tak není extra co řešit (=jste li v cizím městě, máte nesnesitelný vlčí hlad a v kapse máte posledních osm euro). Pro další srovnání – cena průměrného poledního/tasting menu (překrmy, hlavní jídlo, salát, dezert, nápoje) ve vyšší kvalitě standartních restaurací v Zaragoze se pohybovala od 12-18 €.

Tolik první část zážitků ze Španělska. Nikam neutíkejte, ještě toho přijde docela dost! ,)

Určitě jste si všimli předlouhého výpadku v hyperaktivitě pana Cuketky, který na to na pár dní hodil bobek (zelený) a odfičel se na pár dní poflakovat do stále ještě dvacetistupňového Španělska. Nebojte, nepřijdete zkrátka – přinesl jsem obrázky napěchovaný fotoaparát a tři igelitky pochutin! Vypadá to, že si tady uděláme několik španělských dní, kdy vám budu servírovat:

• fotoreportáž z ochutnávaček a z nákupů
• ochutnávka tří špičkových olivových olejů
• ochutnávka typických španělských uzenin (celá jedna igelitka!), sýra a dalších
• recepty na tapas z mé domácí dílničky

Křišťálová Lupa 2006!

V době mé nepřítomnosti proběhlo i slavnostní vyhlášení cen Křišťálová Lupa 2006, ve kterém jsem v kategorii Blog obsadil stříbrnou příčku. Děkuji moc všem čtenářům, kteří pro malého pana Cuketku hlasovali! DĚKUJI!!! ;)

Domácí pita a pan Cuketka (+ můj plynový trouba Mora, který mě nenávidí), tak z toho vždy vyšly nafouklé létající talíře diamantové tvrdosti. Po týdnu vytrvalého experimentování však bylo natvrdlé prokletí prolomeno a tajemství měkoučkého placatkoidu odhaleno…

Recept na domácí pitu

Při výrobě falafelu jsem znovu moc zatoužil po pořádném domácím chlebu pita. Surovinově je to velice příjemný recept, horší už je to s provedením, které si žádá určitou míru základních pekařských dovednosti. Ty já pochopitelně postrádám a tak jsem nasadil křížový atak hrubou silou na několik různých receptur.

V mé kuchyni se vzedmula oblaka moučného prachu, kynoucí hmota rozrážela mísy a pekelná trouba zlověstně šlehala plameny. Mé usilí však bylo nakonec odměněno přiměřenou dávkou úspěchu a tak pan Cuketka neváhá a ihned se vám pochlubí s detailním postupem, který by, při troše štěstí, měl zvládnout úplně každý. Zapomeňte na gumové a sterilní verze z obchodu nebo fast-foodů! Jdeme si udělat ten nejlepší pita chléb na světě!

Surovinu pro výrobu jsou opravdu základní. Z následujícího množství s přehledem ušouláte a upečete tři až čtyři placky (dle nálady a oka):

• dva hrnky mouky (pracuji s hladkou, je možno měnit)
• lžičku sušeného droždí (nebo ±10g čerstvého, se sušeným se mi lépe a rychleji pracovalo)
• lžičku cukru (moučka, whatever – lze i bez)
• půl lžičky soli
• hrnek vlažné vody

Celý postup vyjde včetně různých vyčkávacích prodlev asi na hodinku a půl. Skutečná práce trvá tak dvacet minut. Nejdříve si připravíme těsto:

• do mísy nasypeme mouku, droždí, cukr, sůl a promícháme
• postupně přidáváme vlažnou vodu a míchačkou šmrdláme vznikající hmotu
• jakmile je hmota alespoň trošku konzistentní vrhneme se do toho s namoučenýma rukama
• poté hněteme těsto na hranici lepivosti/nelepivosti poctivých 10 minut (!)
• občas si můžeme vypomoci troškou mouky
• cílem je vyhnětat krásné baculaté, měkoučké a sametově jemné těsto
• těsto dáme do mísy (pomoučené dno) a necháme v teple a zakryté utěrkou zvojnásobit objem (45–60 minut)

Nyní si můžeme připravit placky:

• těsto opatrně vyndáme a rozdělíme na tři části
• z každé části vytvoříme kouli (cca velikost malé pěstičky), kterou necháme chvilku odpočinout
• každou kouli na vymoučeném válu rozválíme do kulaté placky – 15–20 cm v průměru a 3–4mm tlusté
• vyválené placky necháme opět odpočívat (cca 10min, nevynechat!)
• mezitím si rozpálíme troubu, teplotu odhaduji na cca 200–220 stupňů (čili u mne na třičtvrtě knoflíku)
• připravíme si také podložku pro pečení – plech s pečícím papírem, pečící kámen, atp. a upravíme si polohu roštu v troubě tak, abychom mohli péct na nejnižším patře

Následuje dramatické pečící finále:

• pěkně odpočatou pita placku v rychlosti přemístíme na pečící plošku a ihned zavřeme troubu
• při ideálních podmínkách se vám placka krásně nafoukne běhěm 4 minut
• toto si musíte sami vyzkoušet a zjistit si, za jak dlouho se vám placka nafukuje
• jakmile se totiž placka nafoukne, v rychlosti ji otočíme a dále pečeme už asi jen minutu až minutu a půl
• pokud se vám placka stejnoměrně nenafoukne – nezoufejte, není to katastrofa
• pokud se vám zdá placka po minutě po nafouknutí moc neupečená (bílá) máte buď malou teplotu, nebo tlustou placku
• ideální doba pečení je čtyři minuty do náfuku, poté jedna minuta k dopečení
• upravte tloušťku placek nebo teplotu tak, abyste se do tohoto optima vešli

Takto vypadá čerstvě vytažená, strašně horká a nafoukaná pita z trouby. Buďte v pozoru protože boj o měkoučký chlebík ještě nekončí a právě v tomto okamžiku přichází rozhodující chvíle!

• čerstvě upečenou placku ihned po vyndání trouby splácněte
• pokuste se přitom nepopálit, vyfoukávaný vzduch má nebezpečnou teplotu! (odzkoušeno osobně)
• placku ihned přiklopte mezi dva talíře a přikryjte utěrkou, nebo ještě lépe ji štosujte do nějaké neprodyšné nádoby s deklem
• všechny ostatní placky přidávejte na sebe a nechte je takto kompletně vychladnout
• po vychladnutí budou perfektně měkké a pouze na některých vypečenějších lokacích křupavé!
• pitu skladujte v neprodyšném obalu, nebo ještě lépe ihned spotřebujte (viz. receptík níže)

Jestli jste došli až jsem a recept jste vyzkoušeli a ještě navíc se vám opravdu vydařil – gratuluji vám! Mně osobně se první použitelné placky začaly objevovat asi u třetího pokusu. Klíčové není ani tak těsto (všechno vždy dávám hrubě od oka a přitom je překvapivě zachována konzistence!), ale teplota pečení, časování kynutí a odpočívání těsta, tloušťka placky a zvládnutá technika splácnutí a vychlazení placek.

Garantuji vám, že čerstvý pita chléb je naprosto fantastickým přílohovým zpestřením. Pokud plánujete ve své kuchyni zabrousit s nějakým receptem třeba do ňecka, Libanonu nebo do Izraele – bude se vám pita určitě hodit.

Pita á la bruschetta

A kdyby jste nevěděli k čemu pitu použít, nebo by se vám nechtělo vařit něco složitého, mám pro vás ještě jeden tip na doraženou! Můj nejnovější objev – čerstvě upečená a ještě teplá pita, upravená do křupava jako klasická italská bruschetta s rajčaty. Není nad tento krásný a jednoduchý pokrm (viz. titulní obrázek).

Příprava této pochoutky, kterou podle mne hned tak někde nedostanete (=čerstvá horká pita rovnou z trouby), je triviální:

• hotovou, splácnutou a mírně odpočinutou (ale ještě teplou!) pitu velkoryse zakapejte kvalitním olivovým olejem
• přidejte malé špetky drceného česneku (nejlépe třeného nožíkem ze stroužku rovnou na placce)
• nandejte tenké(!) plátky rajčat, posolte a zakončete špetkou čerstvě drceného pepře (používám směs – černý, bílý, kajenský)
• podávejte a vychutnávejte za tepla!

Tak a to je z mé pekařské dílničky prozatím vše. Přiznám se, že jsem tím docela unešen, jak se mi po dlouhé době podařilo zdárně upéct něco dobrého z obyčejného chlebového těsta. Taky jsem si naběhl na nepěkný bruschettový návyk, protože každou lahodnou a křupavou placku musím vykoupit od mouky zabordeleným stolem a žhavením mé nebezpečné trouby Morky!

Určitě se mezi vámi najdou zkušení pekaři všeho možného, ale pečete někdo doma obyčejnou pitu (arabský chléb)? Docela by mě zajímalo, které finesy jsem ještě nevstřebal, nebo které fígle teprve čekají na objevení :)

Nechávám vás tady zatím pěkně diskutovat. Pan Cuketka vyráží na pár dní do Španělska a už teď se ohromně třepe na nové kulinářské zážitky, akční foto-střípky a postřehy. Zatím tedy na shledanou! ,)