Měsíc: Únor 2006

Poslední 14 dní bylo u mně převážně ve znamení italské kuchyně – nakupoval jsem parmezán a poradil jsem vám s výběrem rýže pro risotto. Finále obstaral smělý pokus o Risotto ai Funghi.

Pan Cuketka se dále vypravil do Barcelony, do pražského Losa v Oslu a nakonec se svezl Pendolinem!

Představil jsem vám taky několik úžasných kulturních artefaktů – máčkátko na citrusy a sci-fi mlýnek na kávu a jukl jsem se za vás na filmiky Mondovino a Super Size Me.

Samozřejmě nemohly chybět šťouchance do české kotlinky v podobě za(myš)lení nad chlebem a povzdechu nad jedlíky s premiérou originálního dvojkomůrkového komiksu pana Cuketky ;)

Do pátku jsem na horách, takže si to tady do té doby pořádně prošmějděte. Brzy budeme pokračovat!

Ach to naše Piňďolíno ;) Groteska za 7 miliard korunek opět pravidelně sviští na trase Praha-Ostrava. Pojďte se podívat jak to vypadá v „jídelním voze“?

Pendolino se mi moc líbí :) Uhaní celkem svižně, uvnitř přiměřený komfort, staví na málo zastávkách – navíc má dokonalý tvar. Jak si poradily ČD spolu s firmou JLV s jídelním vozem?

Plnohodnotný jídelní vůz, tak jak ho známe z vlaků IC nebo EC, v Pendolinu nenajdete. Místo něj bylo zřízeno malinké bistro Blue bar, které je ovšem celé formou bufetu na stojáka. To mě celkem dost nakrklo, protože v „jídeláku“ vždycky rád posedím :/ Koukněte se na fotky pendolina, ke stažení je i jídelní lístek(PDF).

V bistru jsem ochutnal kuřecí sendvič za 39,- Kč ohřátý v mikrovlnce a servírovaný v polystyrenové krabičce s ubrousky(+). Potom modrý portugal z Templářských sklepů (m�?áám ++), svatovavřinecké (+/-) obě za 45,- Kč za lahvinku, a jejich „pravou italskou kávu“ (-) za 29,- Kč. To vše je cestující donucen vychutnat z průhledného a neprůhledného plastu…

Na druhou stranu – vše je vše zabaleno a servírováno tak, abyste to v pohodě odnesli na místo (to je zvládnuto na jedničku). V bistru jsou jinak kolem stěn malé pultíky, u kterých můžete v průběhu ostré jízdy povlávat. Ani pidi barové stoličky u baru nedali.

Předem se omlouvám za kusé informace, ale když nemůžu sedět a musím se pořád přidržovat – nemůžu se soustředit. Berte to tedy prosím pouze jako preview, které Blue baru vybojovalo šest cuketek z desíti. Zbytek cuketek upadlo v bistru na zem nebo odmítaly spolupracovat z důvodu intoxikace polyetylénem ;)

Mínusy

všechno v plastu nebo polystyrénu

na stojáka

káva

Plusy

je to sranda

čepované pivko

Aktualizace

Nedávno jsem jel Pendolinem z Brna do Prahy, které je ovšem značeno jako obyčejné SuperCity (a také levnější?!). V jídelním voze mě čekala obsluha, která neměla nic připraveno a vymlouvala se na převzetí vlaku. Naservírovala mi naprosto odpornou nahořklou kávu – samozřejmosti jako cukr, mléko, míchátko a plastovou krytku proti vylití jsem si musel vyžádat sám. Ze snídaňových věcí byla jediná schůdná a dostupná varianta párek s chlebem. No ehm, dvojice vlažných a popraskaných párků nevalné chuti s kyselým chlebem. Mínusové cuketky, fuj, fuj – skoro jsem tu ranní cestu z Brna nepřežil ve zdraví :(

Hm. Docela mě pobavil poslední Týden, který se mi dnes dostal do ruky ;) Nejdříve poměrně zajímavý článek o oživení českého zájmu o dobré těstoviny, potom mě dostala tragi/komi perlička ze světa masa ;)

Krátká poznámka v Týdnu informuje o soutěži Maxi jedlík roku 2006, kterou pořádal Steak House Restaurant v Soběsukách. Jedlíkem roku byl vyhlášen ten, kdo sežral 600g steaku bez výčitek ke svému žaludku a chutné mrtvé krávě, která mu maso poskytla. Další nechutné detaily o akci v na regionplzen.cz (google cache). POZOR! Sekvence s rozkrájením a znovustrávením vyplivnutého kusu masa je hororová!

Nějak mi uniká jejich byznys koncept. Tím, že preferuji v soutěži modelové zákazníky, kteří se k jídlu a u jídla neumí zachovat jako lidé… Hm, čeho tím dosáhnu?

Další prima akce:

Pojídač nedostal vízum
Knedložrout rekord nepokořil
Český rekord 14 vajec za 3 minuty
Metr kabanosu za sedm minut (uplně dole)
Oficiální stránky: Jak vyvolat zvracecí reflex knedlíkem? (Soutěž, která je tak originální, že, kromě tisíců vzrušených diváků, vzbuzuje zájem všech českých i zahraničních médií.)

Tatínku? Až budu velký, budu taky umět žrát jako Ty?

Cuketkoidní smajlík s plnou hubou ;0)

Sci-fi design z druhé poloviny 80. let, jakoby vypadl z vybavení Návštěvníků. Kupodivu to není žádný paprskomet, ale dost zábavný a praktický mlýnek na kávu ;)

Když jsem byl malý, připadal mi tenhle umělohmotný chrastící výlisek strašně odpudivý svojí ztělesněnou umělohmotností ;) Dnes ve mně vyvolává pošetilý úšklebek. A jak jsem se k němu vůbec dostal?

V mé nápojové poličce se objevily dvě skvostné zrnkové kávy od Starbucks, které jsem dostal darem. Jedná se o Colombia Nariño Supremo a sametově jemnou Guatemala Antigua. Skvostná to potrava pro můj večně nasupený parní kávostrojek (vyhandrkoval si samostatný post ;)!

Vzhledem k tomu, že stejně plánuji pořízení pořádné mašiny na kávu, nechtělo se mi investovat do nějakého ošklivého chrchlajícího mlýnku na kávu. Rozhodl jsem se, že si seženu co nejobyčejnější ruční mlýnek.

Cuketkova ručka padla na tuhle plastovou nádheru v mé oblíbené prodejně U Forejta. Výrobek s označením Tramp 3 od firmy Lodos, s.r.o. pořídíte za 145,– Kč. Zdá se Vám to moc? Mně taky, ale částečně to vyrovnalo ujištění paní prodavačky „že tyhle jsou hnedka pryč“ a zároveň 10ti letá záruka na mlecí soustrojí ;)

Strojek opravdu obsahuje solidní mlýnské kameny s označením „originál LODOS“ ;o) A chcete-li mít umletou dobrou kávu, je lepší právě mletí na mlýnských kamenech, hezky pomaličku, aby se kává nepřehřála (tak jak je tomu u elektrických nožových strojků). Stroječek pojme množství zrnek na cca 2–3 silné porce kávy. Kávu nasypete do prostoru pod kličkou, potom asi 5 minut zvesela kvrdláte (průběžně nasáváte příjemnou vůni kávy), dokud nenaplníte mikronádobku ukrytou na dně strojku! Musím říct, že to není zrovna nejvhodnější způsob jak se po ránu zabavit rozcvičkou ;)

Mlecí soustrojí nabízí možnost seřízení hrubosti mletí pomocí šroubku. Sám jsem si s tím vyhrál, protože jsem chtěl trošku hrubší kávu. Fungovalo to stoprocentně.

Mlýnek na kávu Tramp 3 získal po namletí cca 200g kávy šest cuketek z desíti. Zatím se nerozpadl, funguje, ale tak nějak od něj čekám zradu (např. v noci uletí do kosmu). Všimněte si už jenom, jak na úvodní fotce křivě stojí! To by žádný seriózní mlýnek na kávu neudělal ;)

Službu Google Book Search znám už delší dobu, ale teprve dnes jsem dostal spásný nápad – vyhledávat recepty v zahraničních kuchařkách!

Služba vám umožní procházet knihy fulltextově, ovšem s omezením +/- 2 stránky kolem výrazu, který jste zadali při vyhledávání. Někdy je však i tohle minimum zablokováno a ze stránky vidíte jeno malý kousíček. I přes tohle omezení (tj. budete úspěšní asi z jedné třetiny) jsem si vydržel hrát s touhle službičkou doboru hodinu ;)

Doplněno

Zapomněl jsem doplnit, že pro procházení některých stránek ve fulltextu, musíte být přihlášeni do guglu! Když na to tak koukám tak, těch omezení je docela dost…, stejně tam ale cuketkuju!

Ukázkové recepty

Hummus s tahini pastou
Hummus (jiná varianta)
Baklava, baklava a ještě jedna baklava ;)
Risotto ai funghi (italsky)
Další houbové rizoto (tohle už anglicky ;)
A ještě jednou risotto s kuřecími játry

Fungujou vám tyhle odkazy?

Velké nedělní finále, dokonalé splynutí chutí, italská sensorická ekstase, krémově houbová explose ;)

Konečně jsem se dostal k spojení nakoupené rýže arborio, parmezánu a mých domácích sušených hřibů v klasickém receptu na risotto s houbami. Recept je zoufale snadný, zabere však trošku více času. Svou novou italskou kuchařku jsem se rozhodl poctít doslovným dodržením receptu a tak jsem si dal na čas a už včera si připravil kvalitní masový vývar.

Hovězí & Telecí vývvar

Na vývar jsem použil telecí a hovězí maso (oboje s kostí, cca 600g), jednu statnou petržel, a podobně vybavenou mrkev, třetinu celeru, jednu cibuli (nakrojenou na pólech do hvězdičky) a jedno rajče v celku. Vynechal jsem bylinky, listovou petržel a česnek. To vše očištěné pomalu jsem zahříval, tak aby se masu nezavřely póry a vypustilo co nejvíce šťávy. Po přivedení k varu jsem sesbíral pěnu a stlumil plamen na velmi malinko ;) Vývar jsem nehcal takhle táhnout (nepatrný var, skoro bez bublání) cca 4 hodiny, porom jsem ho dal do chladu a nechal odpočinout přes noc.

Dnes přišla na řadu samotná akce. Obvykle dělám svoje houbové rizoto trochu jednodušeji, dnes jsem se však snažil o risotto a tak všechny okličky a finty stranou! Nejdříve jsem si připravil sušené hřiby – ty jsem zalil horkou vodou a nechal bobtnat asi 30 minut. Mezitím jsem vám vyfotil rýži arborio (Riso Pasini 75,– Kč/Kg, ReGourmet), všimněte si těch krásně baculatých zrníček. Právě bohatý obsah škrobu v povrchové vrstvě je klíčem ke správné konzistenci risotta. Z vývaru jsem posbíral přebytečný tuk a dal jsem ho opět na oheň rozehřát. Poslední přípravnou prací bylo nastrouhání parmezánu na velmi jemnou posypku.

Pak už to šlo všechno docela rychle: nasekal jsem si na velmi drobno jednu střední cibuli, tu poté zesklovatěl na jedné lžíci másla a dvou lžících oleje (ne olivového, aby nerušil chuť másla). Když se cibulka krásně rozvoněla a stala se téměř průhlednou, rozmíchal jsem do ní velký hrnek rýže (rýže se neoplachuje ani nevymývá!) a hned zalil prvním malám hrníčkem bublajícího vývaru (nepřidávejte studený! zpomalil by proces vaření). Rýži je potřeba pořádně míchat, aby se nechytala na dno. Takhle jsem vyvařil tři hrníčky vývaru. Poté jsem přidal houby a vodu z louhování hub. Zase vyvařil a ochutnal. Ještě to nebylo úplně ono a tak jsem přidal ještě jeden hrneček vývaru. Když ho rýže vcuclo, bylo vše v naprostém pořádku ;)

Finále patří máslu (jedna lžíce), parmezánu (kolik chcete) a dochucení (čerstvě mletý pepř, sůl) – to vše vmícháte to horké pánve a necháte to chvilinku pomuchlovat ;) Risotto servírujeme na talíře, kdo chce, mže si ještě posypat dalším parmezánem.

Poslední foto už se mi moc nevyvedlo, protože mi zapadlo sluníčko. Barva risotta však zhruba odpovídá – mělo krásně zlatavou barvu od vývaru a od hub! Vidíte ty jednotlivé baculky rýže nacucané chutí, potažené výtečnou šťávou?

Tohle risotto se vyvedlo na devět cuketek z desíti! Přinutilo mě změnit svůj původní recept a přidat se na stranu téhle „ortodoxní“ verze.

Co odlišuje risotto od rizota?

• pro risotto použijeme italskou rýži s větším množství škrobu (typ Arborio nebo Vialone nano)
• rýži přidáváme nepropranou, rovnou na zesklovatělou cibulku (nebo jiný základ)
• vaříme přidáváním vývaru (ale i vody) po jednotlivých naběračkách, které se musí vždy úplně vyvařit
• hotová rýže nesmí být rozvařená, uvnitř musí být al dente (tzv. na skus)

Cuketkovo rychlé rizoto, smetanový rychlo-hack

Před touhle úpravou jsem dělal svoje rizoto trošinku jinak, ale to už je teď historie. Přesto, pokud chete začít s něčím nenáročným na suroviny a přesto s dokonalým výsledkem – tady je moje verze.

Použijete obyčejnou kulatozrnnou rýži, kterou normálně uvaříte do lepkava. Na pánvi si zvlášť podusíte houby na cibulce. Objem zvýšíte přidáním vývaru z kostky a smetanou. Jamile máte hutnou omáčku, přidáte uvařenou rýži a vše necháte cca 5 minut dokonale promísit. Hotovo ;) na tenhle recept používám olivový olej, místo másla. Sýr většinou předem nastrouhaný Grano Padano (v Delvitě tuším za 49,– Kč /sáček), nebo strouhaný Gruyer. Vyhněte se Eidamu, tím se to zabije. Zkuste jakýkoliv voňavější a ostřejší sýr!

Dali jste si někde v česku dobré risotto? Děláte to jinak? Chcete něco vědět? Napište do komentářů pod článkem!

Krásný a zároveň provokativní dokument s názvem Mondovino o tom, jak obchod ohrožuje samotnou podstatu vína. Velká bitva o víno, ve které bojují staří dědouškové vinaři vs. globální vinařské koncerny…

Rovnou se přiznám, že vínu nerozumím. Pocházím z malé země, kde se už jednou podařilo víno dokonale ubít. České víno piju, ale českým vinařům nevěřím. Vinařství i vinařské produkty jsou pro mně netransparentní, navíc poprášené vrstvičkou elitářského snobismu. Přesto, nebo možná právě proto se snažím o víně dozvědět co nejvíc a ze všech možných zdrojů.

O čem je film?

Velmi zjednodušeně. Autor staví do protikladu dva silné stereotypy – na jedné straně tradiční, malí, staří a „hodní“ pěstitelé vína uznávající v prvé řadě terroir (zjednodušeně tradiční region, kde má příslušné víno kořeny), na druhé pak „zlí“ velkopěstitelé vína, uctívající na prvním místě obchod. Jonathan Nossiter vypichuje několik hlavních problemů současného vinařství:

Globalizace vína

Tradiční vína z Itálie a Francie pod vlivem trhu a pod tlakem konkurence amerických vín z Napa Valley, přizpůsobují svoje vlastnosti směrem ke klobálnímu konzumentovi. Do tradičních rodinných firem vstupuje zahraniční kapitál a globální „konzultanti“, kteří dokáží dodat víno, které se prodá :(

Výtrácí se smysl pro „terroir“

Vinaři mají tendenci tvořit raději obchodní značky namísto zachovávaní tradiční označení podle původu. Jejich snem je raději mít miliony lahví s jednou značkou a identickou chutí, než variabilitu závislou na jednotlivých regionech :(

Silná pozice kritiků vína a jejich napojení na „konzultanty“

Vinařská firma najme konzultanta Michela Rollanda. Hned druhý rok se stává jejich víno, vínem roku podle Wine Spectator. Tam mají rozhodující vliv kritici, jako je Robert Parker – dobrý známý zmíněného konzultanta. Cena za lahev se meziročně zvedne z 30 Euro na 120 Euro :(

Nadměrné používání nových průmyslových postupů

Urychlování a uměla kontrola dozrávání vína průmyslovými a laboratorními metodami jako je mikrooxygenace. Zavádění postupů zrání v nových dubových sudech. Výsledkem je víno prvoplánovitě ke konzumentovi přívětivé – pitelné. Z dlouhodobého hlediska však ztrácí svou kvalitu a duši :(

Pokusil jsem se vypsat alespoň základní body. Film má však mnoho vrstev a určitě se nedá takhle jednoduše shrnout. Přiznám se, že mně jako nezkušenému konzumentovi vína taky vyhovuje plná vanilková chuť, nejlépe barikovaného merlotu. Po shlédnutí filmiku mi ten Australian Bush Shiraz z Tesca pěkně zhořkl v ústech.

Filmeček je natočen zhruba stylem Michaela Moora (Bowling For Columbine nebo Morgana Spurlocka (Super Size Me). Určitě je ale více hravější a snaží se více kontrolovat v používání podpásovek. Přesto je často natáčen napůl skrytou kamerou ;)

Jak sehnat tenhle film?

Jak jinak než blbě ;) Ke mně se dostal půjčený na DVD. Do české distribuce určitě nikdy nepůjde (proč taky). Vyjímkou byla akce Francouzského institutu v roce 2005, kde byly cca 2 projekce. Ve Francii byl uveden již v roce 2004 a vyvolal tam doslova poprask. Chystá se uvedení 10ti dílného seriálu s využitím všech materiálů, které se do filmunevešly pro francouzskou televizi (bližší info se mi nepodařilo zjistit).

Zajímáte-li se o víno, prosím, tento film si seže�?te. Od pana Cuketky dostává devět cuketek z desíti (skoro deset!) ;)

Troška článků v češtině: Podrážděné reakce na film Mondovino (Vino.cz) Válka vín (Vino.cz) Dubová monstra z Nového světa (Lidovky.cz)

Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, vydal jsem se na nákup čerstvého parmezánu Parmigiano-reggiano do dvou pražských prodejen italských specialit…

Nákup

Začal jsem v Perlově ulici v prodejně Sapori Italiani. Prodejna se skládá ze tří částí – pultového prodeje sýrů uzenin a lahůdek, vinotéky, a části určené trvanlivým specialitám (sladkosti, pasta, oleje). Njedete tam opravdu vše, hotový ráj pro italskou kuchyni.

V sekci čerstvých lahůdek je rozsáhlý výběr, který jsem prohlédl jenom zběžně a zaměřil jsem se na parmezán! Prodávají ho po bločcích o hmotnosti asi 250–500g zabalených do potravinové fólie, tj. neodkrajují z kola a mají vše nakrájeno do zásoby. Celkem mě dostalo vystavené obrovské kolo parmezánu v celku – hotové ufo italiano! Personál je hyperochotný, ceny docela vysoké, nálada v prodejně skvělá – chodí sem převážně italsky mluvící labužníci! Cena byla 89,– kč / 100g Vybral jsem si tedy menší kouek o hmotnosti cca 250g a šup už jsem to mydlil ke konkurenci ;)

Konkurenční obchod ReGOURMET v ňímské ulici, zaujme už svou internetovou prezentací, která je plná informací, receptů a zbožíznalství (na rozdíl od konkurence + bodíky)! Mají taky zaregistrovanou českou stránku pro Permigiano-Reggiano. Nic oficiálního to asi nebude, ale jsou tam pěkné fotky ostatních sýrů a basic info v češtině. Určitě Vám doporučuju navštívit oficiální stránky výrobce Parmigiano-reggiano, které jsou doslova napráskané informacemi!

Prodejna vypadala celkem mrtvě, uvnitř ani noha, jen jedna paní prodavačka počítající zrovínka něco na kalkulačce a odpoveď na pozdrav taky nebyla přesvědčivá! Sortiment velice podobný předchozí prodejně, možná o něco menší. Přiznám se, že jsem šel hlavně po parmezánu a do obou prodejen se ještě budu vracet, takže o další detaily nebudete ochuzeni. Zajímavé byly ceny, které byly vždy o cca 20–30% nižsí než v předchozím shopiku. Našel jsem tam dokonce shodnou značku rýže Arborio za poloviční cenu!!! Sekce čerstvých lahůdek je na rozdíl od Sapori zhruba třetinová – vystaveny jsou hlavně sýry. Parmezán skladovali obdobně, tj. v nakrájených blocích zabalených do potravinové fólie. Cena byla o něco příznivější a to 69,– Kč / 100g. Lapnul jsem jednu 280g kostku a šup s ní domů!

Hodnocení

Při hodnocení jsem vycházel z informací z italské kuchařky Marcelly Hazan, která podrobně radí jak parmezán nakupovat. Už první předpoklad nám bohužel oba obchody nedovolily splnit – a sice možnost odkrojení z kola. Dalším z parametrů je barva a s tím související míra vysušení. Čím je parmezán déle odkrojený, tím víc je vysušený a tím víc je degradována jeho chuť směrem k zapšklé štiplavosti. Správná barva by měla být jantarová s jemným orosením sýra na povrchu, bez bílých vloček.Posledním hodnotícím kritériem je barva těsně pod slupkou. Opět platí – čím světlejší, tím starší.

Pro pořádek: vysšší a kratší díl sýra nahoře je sýr ze Sapori, ten pod ním – delší a nižsí je sýr z ReGOURMETu.

Co se týče barvy a míry vysušení vyhrál sýr ze Sapori Italiani. Na řezu je rozhodně tmavší a na dotek i trošlu vlhký. Druhý sýr asi nebyl ukrojen, ale odlomen a tak hrana není tak výrazná. Přesto je na sýru z ReGOURMETU poznat dotykem, že je vysušenější a víc se na povrchu drobí. Když srovnáme barvu sýra pod slupkou, vyhrává taky sýr se Sapori. Ovšem zde platí – mezi slepými, jednooký králem…

Chuťově testuji oba sýry během psaní článku a vyhází mi z toho, že sýr s ReGourmet je o něco více „křupavější“, sušší a pikantnější. Podle mně to ale není na škodu a určitě směle konkuruje sýru ze Sapori. Chutově je to nerozhodně.

Jaké je tedy závěrečné hodnocení? Téměř nerozhodné! Chuťově byly na tom stejně, barvou a stupněm čerstvosti vyhrálo Sapori, cenou zase vyhrálo ReGourmet. I přes vyšší cenu a velmi podobnou kvalitu však doporučuju nakoupit sýr spíše v Sapori Italiani, protože očekávám, že tam je větší obrat a jednotlivé sýry se rychleji obnovují. Pokud jste, ale kousek od „Míráku“ a chcete nakoupit levněji, klidně zajděte do ReGourmet. Overall ale taky nevidím žádný důvod, proč si nekoupit strojově a vakuově zabalený parmezán rovnou v supermarketu… (navíc baleno a krájeno za výrobcem kontrolovaných podmínek!)

Jo a ten srandovní pidinožík na prvním obrázku je speciální žabikuch na tvrdé sýry. Koupil jsem ho s výběrem sýrů Grana Padano, jako dáreček.

A kdybyste náhodou měli dneska stejně debilní náladu jako já, poslechněte si písničku Ladovská zima od mistra Jarka Nohavicy ;o) A nebo si kupte nový svetr ve slevě v Bennetonu na příkopech v barvě cuketky ;))

Doplněno

Různě vypadající kusy sýra z obou obchodů mi nedaly, a tak jsem zjišťoval jak se má Parmigiano-Reggiano správně krájet. Odpoveď jsem našel na oficiálních stránkách, přímo v sekci Jak krájet? Správně zřejmě ukrojili sýr v ReGOURMETU, protože platí zásada, že díl musí obsahovat celý průřez sýrem od slupky k srdíčku. Což rozměrově odpovídá. V Sapori Italiaono nás asi ošidili právě o střed sýra.

Druhá věc je že jsem zapomněl udělit cuketky. Bohužel udělím oběma obchodům dohromady pouhých pět cuketek z desíti. Těch kiksů, které jsem objevil v prodeji a prezentaci parmezánu je prostě více než věcí, které by člověka potěšily. U sýra v ceně 690–890,– Kč / 1kg prostě očekávám stoprocentní servis! :/

Co bude příště? Budeme vařit risotto s houbami a parmezánem + do příště nalovím další recepty s parmezánem! Přeci jenom ho teď mám v lednici skoro půl kila ;o))) Zmíním se taky o napodobeninách parmezánu a všech jeho mutacích , které jsou k dipozici v marketech. Včetně pravého parmezánu, tentokrát baleného vakuově od výrobce.

Výběrová mezinárodní poklikanice pana Cuketky, pravý to Cuketkomix:

• Proč ze směsí kávy mizí robusta?
• A co je to vlastně ta Robusta a Arabica?
• Nejdražší čokolády na světě
• U mekáče je ještě více tuku než jste čekali (nebezpečnými trans tuky se budu ještě intenzivně zabývat!)
• Aby bylo maso červenější, pofoukáme troškou CO

Česká perla:

• ňezníci a uzenáři rulez! ;o)))

Další počteníčko o kávě:

• Arabica vs. Robusta
• Proč nenávidět Starbucks? (momentálně fičím na kávě Gautemala Antigua, recenze bude až se mi ty chutě hezky rozleží)

Doplněno

O nepodařeném výrobku firmy Tescoma jsem tady už jednou psal :/ V podobném duchu referuje časopis Dtest o podivných prohlášeních Tescomy snažících se změkčovat a zametat pod koberec jejich aféru se silikonovými pečícími formami s obsahem olova! Chtělo by to o trochu více transparence a férovosti Tescomo!

Tescoma teď z trhu stahuje další výrobky – obracečky Space President z důvodů, že některé s nich mohou nevyhovovat stávajícím normám a legislativním předpisům. Co konkrétně je tím myšleno?! Bleh a fuj, nejraději bych je bacil cuketkou. Použil jsem jejich formulaci – mohou nevyhovovat, to jako že zase mohou něco obsahovat ?! ;[

Zvu vás do Úžasného města s velkým a dlouhým Úúú;) Fotky a reportáž z mé loňské jarní návštěvy Barcelony + 3 praktické tipy, kde se najíst v rozmezí 5–15 Euro! Unikněte s panem Cuketkou alespoň na chvilku z téhle úmorné (a debilní) zimy!

To na co koukáte na titulce je DOKONALÁ Paella s mušlemi, krevetami, rybami a kuřecím (tzv. Paella mixta), kterou dostanete za cca 10 Euro v restauraci La Fonda (mapka). La Fonda mi byla doporučena jako místo, kde zajít na španělské (katalánské) speciality (hlavně Paella) za velmi rozumné ceny a v super kvalitě.

Praktický tip: La Fonda je vždy plná. Před restaurací tak vždy najdete špalír lidí ve frontě. Nenechte se odradit (i když vůbec neumíte španělsky) a frontu vystůjte. Na konci sbírá personál požadavky na místa, stačí mu anglicky nebo na prstech ukázat pro kolik osob chcete stůl et voilá – za chvilku jste uvnitř u vytouženého stolu. Interval čekání je od 10–45 minut, pan Cuketka čekal cca 40 minut. Opravdu zdůrazňuji nenechte se odradit, fronta je v Barceloně vždy důkazem dobré restaurace. Platí: neny fronta, neny kvalitet!

Na fotkách si všimněte jak vypadají paella pánve, jak jsou hezky uvnitř zhnědlé a letitým vařením ušmudlané. Říká se, že čím starší paella pánev tím lepší paella. K paelle se určitě ještě vrátím (v létě) – dovezl jsem si dvě pánve a musím přiznat, že paella je jídlo, které mi stále odolává a zatím se mi nepodařila ani jediná zdařilá napodobenina :/ Paella je Královna!

Takhle vypadá další lahůdka ;p Jedná se o modifikaci paelly, kde místo rýže jsou použity tenké nudle. Jmenuje se to „Fideus“ nebo podobně bohužel mi přesný název vypadl. Je to víc tomatové a míň masové, v podstatě už to není paella ale úplně nová úprava. Uživatelské recenze s obrázky vám napoví ještě více ;)

Protože měl z La Fondy pan Cuketka oči navrch cuketky ještě 24 hodin po návštěvě podniku, získává tahle španělská kráska deset českých cuketek ;)

Přeřadíme na nižsí rychlost a vypravíme se do příjemného fast-foodu, který mi učaroval (a taky mě několikrát zachránil v noční Barceloně od post-alkoholického hladu). Jedná se vegetariánský falafel fast-food Maoz, který je otevřený vždy do pozdních nočních hodin. V centru Barcelony jsou hned tři pobočky! Základní nabídku tvoří božský falafel podáváný v pitě se spoustou různě upravené zeleniny. Hlavní fintou je však all-you-can-eat salátový bar, ze kterého si můžete do své pity neomezeně nandat (i přidat) cokoliv uvidíte! V nabídce jsou různé druhy nakládané, grilované a jinak fikaně upravené zeleniny (lilky, cuketky, papriky), luštěniny (cizrna!), saláty, omáčky (salsas!), dipy (hummus) a jiná kouzla. Skoro žádné z nich není v česku běžné a všechny do jednoho jsou dokonalé! Cena 1–3 euro, podle toho jaký druh falfelu zvolíte. Doporučuji libozvučně znějící Maoz Royal ;p

Takže to bychom měli Maoz, který za svou jedinečnou záchrannou roli a inovativní vegetariánský koncept obdrží 8 cuketek! Pravdou je, že asi po čtvrtém nočním nájezdu, už jsem falafel nemohl ani vidět…

Zlatý hřeb téhle trojjediné svaté kombinace je podnik, který mě vyřadil na delší dobu z oběhu! I kdybyste vynechali Sagradu Famili nebo třeba park Park Güell, dalo by se to prominout. Kdybyste však vynechali podnik La Champagneria, natrhnul bych vám cuketu! ;)

Na obrázku vidíte malý a úzký vchod do podivného podniku, kde se na cca 20–30 metrech čtverečních mačká nespočet lidiček držících v jedné ruce obrovský sendvič s Jamon (vepřová na vzduchu sušená šunka) a v druhé ruce celou lahev růžového šampáňa Cava. ňeknete si – tady je přece úplně narváno, jdeme dál, ale OMYL – zábava teprve začíná!

Koncept champagnerie (nebo snad šampaněrie? obojí zní v CZ hloupě) je takový, že se namáčknete do brutální tlačenice, vybojujete si svůj „bocadillas“ (zapékaný „sendvič“, taky už jsem zapomněl přesnou transkripci), láhev šampáňa a pak v neustálém boji o životní prostor splynete s nejlepší atmosférou na světě ;) Já osobně, kdybych neměl zkušené španělsky mluvící průvodce, bych byl na místě ztracen a rozdupán. Už samotný proces objednávky a vůbec přežití v podniku je složitý, hlavní finta je však vždy dva sendviče + jedna lahev. Samotné sendviče ani samotné lahve (či sklenky) se neprodávají. Jo a jestli si myslíte, že jste vycvičení z tlačenic v pražském metru – tak prd ;o)

A teď se podržte – láhev výborného šampáňa (Cava, bližší detaily následkem šoku smazány) za cca 1,5 Euro, sendvič v podobné cenové hladině! Za jednu návštěvu jsem vypil snad dokonce i celou lahvinku a snědl dva obří snedviče. Vylezl jsem promočený šampaňským a v šílené euforii. Byl jsem rád, že jsem přežil. Ten pán s pleškou v modré bundě před vchodem, tam nestojí jen tak. Pokud byste chtěli se sendvičem nebo se sklenkou v ruce opustit prostor podniku rázně vás zastrčí (ručně) zpátky, nebo vás slušně požádá abyste obojí zanechali uvnitř. V podstatě celý koncept stojí na té mačkanici a na tomhle nekompromisním pánovi, který udržuje ten správný lidský tlak ;)

Podnik se jmenuje Can Paixano, ale všichni ho znají jako La Champagneria. Najdete ho v ulici C. de la Reina Cristina plné obchodů s levnou asijskou elektronikou!

Deset cuketek je málo!

Příště doplním další fotoreportáž z Barcelony z obřích katalánských slavností plných jídla a tance + určitě podrobně rozeberu Cuketkovy různé pokusy o španělskou kuchyni: Paella (stále odolávající) a různé Tapas (některé již plně osvojeny!). Vězte, že do španělska se chystám opět na jaře, takže další materiály budou následovat. Španělsko je momentálně moje záslíbená kulinářská země číslo jedna, mohl bych o ní psát donekonečna ;)