Měsíc: Listopad 2006

Jsem zvědav, jak si poradíte s touto snově naladěnou záhadou, ve které jsem pro vás zachytil několik dnešních unavených slunečních paprsků. Pozor! Na tomto obrázku jsou hned dva objekty k uhodnutí. Pro stálé a pozorné čtenáře by to mělo být snadné, celý obrázek je navíc takovou pěknou samonapovídající hříčkou…

Tajemství fotohádanky bylo již odkryto. Pokud se nechcete připravit o překvapení, nečtěte si hned komentáře pod článkem, kde najdete správnou odpověď! Jako bonus – doplněno o další fotky ,)

Odhalení

Tady je vysvětlující obrázek. Z podobného byl vytvořen výřez pro hádanku. V popředí vidíte skleněnou lahev s olivovým olejem, v pozadí pak prosvítající větévku olivovníku. Zaostřeno je nejdříve na větévku, až poté jsem před ní podržel lahev – proto je relativně ostrá…

Další dvě fotky jsou téměř abstraktní a mají pro mne neopakovatelnou atmosféru…

Malý únik za sluncem z inverzí přidušeného velkoměsta…

,)

Druhá porce šťavnatých zážitků ze Španěska. Tentokrát vám představím úžasně pestré fotky z tržnice v Zaragoze, nakoukneme spolu do dvou roztomilých obchůdků se sladkostmi a pečivem a nakonec se mrkneme malou špeluňkou do domácí španělské kuchyně…

Mercado Zaragoza

Na titulce vidíte vstup do obrovské Zaragozské (? ;) tržnice plné všech možných i nemožných čerstvých produktů. Desítky prodejců, obrovský ruch, handrkování, porcování masa přímo na místě, šíléná směsice záhadných vůní… To vše na jednom místě, přehledně, čistě a hlavně bez teplákovek z číny nebo falšovaných cédéček. Fotil jsem jako smyslů zbavený a podle toho to taky vypadá (metoda „point & make bad shoot“). Začneme s rybami a mořskými plody:

Sortiment i ceny jednotlivých produktů se docela lišily. Pro dobrý nákup je tedy určitě potřeba znát dobře místní prostředí.

Většina stánků byla takhle malinkých, no i když malinkých je slabé slovo – i ty nejmenší měly daleko větší nabídku, než většina českých hypermarketů.

Zde část stánku zaměřeného pouze na mořské plody s důrazem na krevety, langusty, langustiny a podobné neplechy…

Tady je jeden větší stánek s moc milým a komunikativním personálem, u kterého bych nejraději strávil vyptáváním celý den :) První část – krevety, mušle, chobotnice a ostatní mořské plody.

Rozuměl jsem asi tak desetině popisků… holt, středoeveropská cuketka, nooo ,)

Tady nabídka pokračuje výběrem čerstvých chlazených ryb.

A ano, pana Cuketku byl někdy doslova v ohrožení. Zde oživlý louskač cuketek:

Tato strana stánku patřila podivným rybám placaticím – něco pěkného na talíř (ale jsou prý nedostižně vynikající!). Všimněte si pěkně vysmáté prodavačky v pozadí (lovely!)

Ryby a mořské plody tvořily odhadem tak asi jednu třetinu celé tržnice, další třetinu zabírali řezníci a uzenáři. Vždy velice přísní chlapíci s nabroušenými noži! Výběr opět velmi široký – levné a základní věci, regionální speciality i speciality platné pro celé Španělsko.

Jak vidíte, za voňavou a chuťdrásající barikádou z pochoutek někdy nebylo prodavače ani vidět :)

Tady pro změnu jedno z mnoha řeznictví. K dispozici byl ultimátní sortiment hovězího, vepřového, skopového, telecího, zvěřiny a veškeré drůběže, včetně všemožně upravených vnitřností a produktů z nich. Kdopak najde na obrázku jehněčí hlavičku?

Pro vegetariány to moc nebylo, převažovalo skutečně většinou jen maso. V celé tržnici jsem objevil asi „jen“ tři-čtyři stánky zaměřené na sýry. Ono pro španěly přeci jen jasně dominuje Jamon, chorizo a podobné laskominy. Tady je jeden ze stánků se sýry – převažovaly trvdé a polotrdé sýry. Specialitou regionu je sýr vyrobený ze tří druhlů mléka – z kravského, z ovčího i z kozího, který jsem si přivezl a později si jej spolu detailně ochutnáme.

V tom samém byl k zahlédnutí sortiment španělského medu, ceny překvapivě odpovídají zhruba těm českým.

Na závěrečné odlehčení jeden ze stánků se zeleninou specializovaný na česnek.

Tenhle červený po třech paličkách jsem si hnedle odnesl. Stará paní, která ho prodávala, o něm tvrdila, že je to ten nejlepší česnek v Zaragoze. Uvidíme :)

Doufám, že se vám tohle malé nakouknutí do tržnice líbilo a že jste si udělali alespoň základní představu o tamní nabídce. Jdeme dále, tentokrát hříšným směrem sladkosti a lahodné pečivo!

La Flor de Almibar – Fantoba

Nenápadný obchůdek Fantoba plný těch nejfikanějších laskominek a rafinovaných koláčků a dortíků. V Zaragoze má tradici již od roku 1856 a je spojen se spoustou lokálně významných jmen a událostí.

Překrásně archaický interiér zařízený ve dřevě zdobí spousta novinových výstřižků s odkazy na tuto malinkou pastelerii. Všude na vás číhaly naprosto nepředstavitelné čokoládové či prostě jen sladké vymyšlenosti, ze kterých se doslova motala hlava. Sami musíte uznat už jen podle obrázků, že to místo má něco do sebe :)

Bohužel jsem jej museli proběhnout jen velice zběžně, ale snažím se na svůj jarní pobyt s nimi domluvit komentovanou prohlídku nebo alespoň detailnější reportáž…

Desítky druhů dortíků k prozkoumání…

Spousta lákavých tvarů a barev…

Na cestu jsem slupli alespoň malý, neskutečně dobrý kokosový dortík a do kapsy jsem si nabral na ochutnání místní specialitu – Frutas de Aragon a ještě místní druh sladké tyčinky – obojí teprve budu rozbalovat .

Panaderia & pasteleria Lalmonda

Lalmonda narozdíl od Fantoby ilustruje méně honosnou malou pekárničku s cukrárnou, kde si můžete přes den zaskočit pro něco malého na svačinu či snídani.

V nabídce dominovaly sladké koláčky, rohlíčky a všemožné křupavé a sladké záludnosti všech tvarů. K tomu standartní nabídka pekárenských výrobků.

Ochutnal jem moc dobré a křupavé srdíčko z překvapivě slaného těsta, místy potaženého sladkým karamelem. Název jsem samozřejmě obratem zapomněl :)

Všichni místní v obchůdku si ke svému nákupu přidávali tyhle srandovní tyčky. Moc jsem nepochopil na co jsou dobré, ale osvědčily se mi jako turisticky-architektonické ukazovátka s výhružnou funkcí…

Churros

Sladká španělská občerstvovací klasika churros, na které mohu směle demonstrovat těžký řivot foodbloggera v akci. Jdete kolem otevřeného stánku poprvé a jste totálně přejedení. Podruhé profičíte v zaneprázdněné rychlosti kolem a řeknete si, že ty churros ještě chvíli počkají. Potřetí se konečně vypravíte na místo s foťákem a čeká vás zavřený stánek po prodloužené siestě.

Nebojte, stejně vám neunikou! Zapátral jsem ve svém archivu a co nevidím? Fotky stánku s churros z Barcelony z roku 2005!

Churros jsou takoví srandovní fritovaní hadi ze sladkého těsta, kteří se nejčastěi pojídají s čokoládovou omáčkou. Mi osobně to nepřijde, jako kdovíjaká dobrota, ale je to tradiční záležitost, takže španělé si na churros potrpí.

Nahlédnutí do domácí kuchyně

Druhou polovinu výletu jsem strávil v překrásných a celý víkend zapršených Pyrenejích, kde jsem se horlivě věnoval (=ujídal, nikoliv vařil;) domácí stravě. Berte to pouze jako takovou ilustrativní vsuvku. Španělská kuchyně je neskutečně rozsáhlá a nabízí nespočet odboček k exploraci.

Jako ilustraci mírně odlišného přístupu jsem zvolil tento jednoduchý oběd – dušené fazolky s bramborem, k tomu bílý chléb a olivový olej. Jednoduché a prosté jídlo, přesto tahle kombinace pro nás není moc běžná. Brambory neberou jako přílohu ale jako svébytnou zeleninu. Bílý chleba přikládají úplně ke všemu, k tomu místní olivový olej Bajo de Aragon (mám zakoupeno = ochutnávka) – na zalití zeleniny, ale i na namáčení chlebiku.

Tady máte obrovké bucance čerstvého pyrenejského hovězího od velice svérázného místního řezníka (řeknete mu malý kouek masa a ukrojí vám tříkilovou flákotu!). Každý tento „plátek“ měl kolem půl kila :)

Copak s nimi? No přeci na gril do krbu!

Krom soli nebylo potřeba vůbec ničím kořenit – špičkové (i když velice prorostlé) maso se postaralo samo o dokonalý chuťový zážitek…

Něco podbného v bledě modrém – nádherná jehněčí kýta, rovněž z místních zdrojů.

Okořenit marinádou z olivového oleje, petrželky a česneku, přidat brambory na tlusté plátky a šup s pečínkou do trouby

Co dodat? Opět jednoduchá dokonalost!

Na závěr ještě místní pekařská specialita – jablkový „koláč“. Opravdu – plochý natvrdlý disk z pizzového těsta, který má uvnitř zkaramelizovaná jablka. Přesnější název nevím, ale docela jsem se při snídani bavil!

Pokud jste se bez zemdlení dočetli až sem, gratuluji vám! Natáhl jsem tenhle článek jako jedno dlouhé kolo churros, ale myslím, že to stálo za to! Se Španělskem se ještě neloučíme, stále na mne čeká lednička plná přivezených dobrot k nafocení a ochutnání a také už mám rozpracovány některé skvělé španělské tapas…

Zůstaňte naladěni na vlnách rádia Cuketka, nebudete litovat ,)

Dlouhou pauzu vám musím kompenzovat pořádně naducaným příspěvkem. Toto je první část z mé španělskem inspirované série – několik tapas barů a jedno španělské all you can eat. Pohodlně se usaďte, dopřejte si něco dobrého k snědku (to abyste mi neomdleli!) a pojďme s chutí do toho….

Zaragoza

Zaragoza je na půli cesty mezi Madridem a Barcelonou (region Aragon) a je to moc milé 600 tisícové město, plné historie, nádherné architektury a příjemných lidí. Pan Cuketka v Zaragoze volně pobíhal celé dva dny a první dojem byl více než příznivý. Následující střípky, berte pouze jako první první průzkum terénu – další návštěva se chystá na jaro 2007!

La mejillonera (Moneva, Zaragoza)

Začínáme v docela obyčejném (a příjemně levném!), pro mne přesto nepřekonatelném malém podniku – La mejillonera. Jedná se o tapas bar, kde si u pultu můžete objednat něco jen tak na stojáka, nebo si počkat u pivka na volný stůl:

V době naší návštěvy (cca 21 h.) panoval v podniku přiměřený frkot, na volný bocík jsme čkali cca 10 minut. Jak sami vidíte, design je jednoduchý, neformální – něco mezi barem, jídelnou a fast-foodem.

My jsme si dali pivko a výběr za tří tapas. Na prvním obrázku vidíte specialitu podniku – mušle (=mejillones, odtud název podniku) s pikantní tomatovou omáčkou (2,30 €). Příjemně povedená exotika, ale neohromila ;)

Tady jsou fritované kalamáry a chobotničky se zelenými papričkami a citronem (calamares fritos con padrones, 3,20 €). Kalamáry na rozdíl od těch co jsou k dostání v ČR (mražený polotovar) nesrovnatelně měkké a šťavnaté. Papričky padrones překvapivě nepálivé, grilované, špička!

Na závěr naprostá ekstase ztělesněná v obyčejných patatas bravas (brambory s majonézou a pikantní červenou salsou, 1,20 €). Přiznám se, že tak doboru omáčku (majonéza, aioli?) jsem v životě nejedl – hebounce našlehaná, sametová v chuti, s pikantní česnekovou pointou. Zaslechl jsem, že recept na tuhle majonézu střeží lidé z La mejillonera, jako oko v hlavě.

Ostatně, já bych podobnou omajdu hlídal podobně! V La mejillonera mají kromě těchto tří specialit ještě cca dalších pět kousků. Nabídku udržují úzkou a soustřeďují se na rychlý obrat. Každé jídlo nabízejí v ceně u baru a u stolu, v malé a ve větší porci. Cenové rozpětí je od 1 do 5 € (pivo je za 1,20 €, sklenička vína rovněž).

El Calamar Bravo (Moneva, Zaragoza)

Ve stejné ulici, jen pár kroků vedle, je další sympatický pidipodnik – El Calamar Bravo. Menší bufet čili rychlé občerstvení na stojáka, kde jsou hlavní specialitou různé sendviče s fritovanými kalamárami.

Jak sami vidíte, uvnitř je to opravdu maličké a panuje tam čilý ruch. Kolemjdoucí si dávají různé sendviče nebo kalamáry na talířku jen tak.

My jsme si dali kalamáry s majonézou a pikantní salsou (salsa brava) spolu s pivem (cerveza, značku jsem bohužel opomněl memorovat). Vše co vidíte na obrázku stálo cca 7,50 €, takže žádná drahota to nebyla. Všechno o.k., až na příliš velkou a gumovou bagetu. Příště bych si dal kalamáry jen tak na talířku (jak si ostatně někteří dávali) a k tomu chlebík bokem.

La Cueva en Arágon (Libertad, Zaragoza)

Opět spíše menší, avšak velice dobře promyšlený a perfektně fungující podnik La Cueva en Aragon. V útulných a skromně zařízených prostorách si můžete dopřát skleničku výborného španělského vína (zejména Ballabriga Acutor) po práci a k tomu si dopřát jedinou a zároveň cuketkovsky božskou specialitu – pinchito de champinones (1,15 €). Na tomhle obrázku je ještě docela prázdno, ale než jsem stačil vše dofotit, bylo už narváno k prasknutí!

Všimněte si hromady papírků po zemi. Je to taková španělská specialita – i když jsou na stole boxíky s ubrousky, tak nikde není ani jediný koš, či popelník – vše se háže vesele na zem :) Hned za barpultem si můžete prohlídnout nabídku vína nebo mlsně pokukovat, jak se připravuje místní nedostižná specialita…

A copak to vlastně je? Jedná se o zatím nejdůmyslnější tapas, jaký jsem kdy zažil!!! Jsou to čtyři kloboučky žampiónů udělané na gridlu v pikantní majdě z olivového oleje a česneku. Do vrchního kloboučku je navíc zapečená malá krevetka, všechny čtyři kloboučky jsou propichnuté párátkem a volně položené na plátku bagetky. Hnedle jak jsem to viděl, tak jsem marně bušil zelenou kebulkou o stoleček a pokřikoval – „že tě to ty blbá cuketko nikdy nenapadlo taková smyslná jednoduchost ty blbku!“ ,)

Pinchito de champinones jsou pro mne objevem celé výpavy. Jednoduchá, rafinováná zákeřnost, na kterou budete myslet tak dlouho, doku ji znovu neochutnáte. Nebojte, o nic nepřijdete – ještě dokud si moje chuťové pohárky vše pamatují, pokusím se recept co nejvěrněji napodobit (čili obšlehnout).

Fresc Co (Santa Catalina, Zaragoza)

Zajímavý podnik typu „all-you-can-eat“ Fresc Co mi doporučla čtenářka katka v mé mini-repotáži z Barcelony. Za necelých osm euro tam na vás čeká poměrně široká nabídka studených i teplých jídel včetně ovoce, dezertů a horkých nápojů. Hned u vstupu na vás vybafne asi deset metrů dlouhý výběrový pult se saláty a vůbec se všemi studenými jídly. Výběr je velice široký a myslím si, že vybrat si není pro nikoho problém. Na začátku řady si stačí vzít tác, dva talíře (pro jiototu) a hurá do vřavy. V době naší návštěvy (před siestou) bylo úplně plno a tak to byla trošinku tlačenice.

Takhle dopadnete, když si chcete nabrat úplně všechno a když se celá hladová řada posunuje rychlostí pět metrů za sekundu :) Všechny studené saláty oukej, ale převážně mdlejší chuti či prostě jen ucházející.

Zelenina maximálně čerstvá, široký výběr a pestrost…

V zadní části restaurace byly k dispozici i teplé pokrmy – několik druhů pizzy, jednoduchá paella, teplé polévky, dušená zelenina atp.

Tady vidíte dva pizza plátky, v pozadí zapékaný lilek se sýrem a mletým masem a malou hromádku paelly. Vše o.k., možná o kousek lepší než studené saláty.

Na skutečné „doražení“ slouží koutek se samoblužným dávkovačem teplých nápojů, strojkem na zmrzlinu a boxem s dortíky.

Hned vedle pultík s omezeným sortimentem čerstvého ovoce.

Z následujícího pbrázku si snadno uděláte představu, jak na tom byla naše přeplněná bříška v hodnotě osmi euro ,) Zmrzliny i dortíky byly v pořádku. Káva (preso a kapučíno) byla naopak příšerná – vlažná, vodnatá, nedobrá – zkrátka, jako z automatové mašinky.

Celkově podnik hodnotím jako průměrný, ale za tu cenu uspokojující. Není to nijak extra velký zážitek, ale když si srovnáte cenu prachsprostého menu od McD (cca 5,5 €) s cenou nabídky Fresc Co (cca 8 €), tak není extra co řešit (=jste li v cizím městě, máte nesnesitelný vlčí hlad a v kapse máte posledních osm euro). Pro další srovnání – cena průměrného poledního/tasting menu (překrmy, hlavní jídlo, salát, dezert, nápoje) ve vyšší kvalitě standartních restaurací v Zaragoze se pohybovala od 12-18 €.

Tolik první část zážitků ze Španělska. Nikam neutíkejte, ještě toho přijde docela dost! ,)

Určitě jste si všimli předlouhého výpadku v hyperaktivitě pana Cuketky, který na to na pár dní hodil bobek (zelený) a odfičel se na pár dní poflakovat do stále ještě dvacetistupňového Španělska. Nebojte, nepřijdete zkrátka – přinesl jsem obrázky napěchovaný fotoaparát a tři igelitky pochutin! Vypadá to, že si tady uděláme několik španělských dní, kdy vám budu servírovat:

• fotoreportáž z ochutnávaček a z nákupů
• ochutnávka tří špičkových olivových olejů
• ochutnávka typických španělských uzenin (celá jedna igelitka!), sýra a dalších
• recepty na tapas z mé domácí dílničky

Křišťálová Lupa 2006!

V době mé nepřítomnosti proběhlo i slavnostní vyhlášení cen Křišťálová Lupa 2006, ve kterém jsem v kategorii Blog obsadil stříbrnou příčku. Děkuji moc všem čtenářům, kteří pro malého pana Cuketku hlasovali! DĚKUJI!!! ;)

Domácí pita a pan Cuketka (+ můj plynový trouba Mora, který mě nenávidí), tak z toho vždy vyšly nafouklé létající talíře diamantové tvrdosti. Po týdnu vytrvalého experimentování však bylo natvrdlé prokletí prolomeno a tajemství měkoučkého placatkoidu odhaleno…

Recept na domácí pitu

Při výrobě falafelu jsem znovu moc zatoužil po pořádném domácím chlebu pita. Surovinově je to velice příjemný recept, horší už je to s provedením, které si žádá určitou míru základních pekařských dovednosti. Ty já pochopitelně postrádám a tak jsem nasadil křížový atak hrubou silou na několik různých receptur.

V mé kuchyni se vzedmula oblaka moučného prachu, kynoucí hmota rozrážela mísy a pekelná trouba zlověstně šlehala plameny. Mé usilí však bylo nakonec odměněno přiměřenou dávkou úspěchu a tak pan Cuketka neváhá a ihned se vám pochlubí s detailním postupem, který by, při troše štěstí, měl zvládnout úplně každý. Zapomeňte na gumové a sterilní verze z obchodu nebo fast-foodů! Jdeme si udělat ten nejlepší pita chléb na světě!

Surovinu pro výrobu jsou opravdu základní. Z následujícího množství s přehledem ušouláte a upečete tři až čtyři placky (dle nálady a oka):

• dva hrnky mouky (pracuji s hladkou, je možno měnit)
• lžičku sušeného droždí (nebo ±10g čerstvého, se sušeným se mi lépe a rychleji pracovalo)
• lžičku cukru (moučka, whatever – lze i bez)
• půl lžičky soli
• hrnek vlažné vody

Celý postup vyjde včetně různých vyčkávacích prodlev asi na hodinku a půl. Skutečná práce trvá tak dvacet minut. Nejdříve si připravíme těsto:

• do mísy nasypeme mouku, droždí, cukr, sůl a promícháme
• postupně přidáváme vlažnou vodu a míchačkou šmrdláme vznikající hmotu
• jakmile je hmota alespoň trošku konzistentní vrhneme se do toho s namoučenýma rukama
• poté hněteme těsto na hranici lepivosti/nelepivosti poctivých 10 minut (!)
• občas si můžeme vypomoci troškou mouky
• cílem je vyhnětat krásné baculaté, měkoučké a sametově jemné těsto
• těsto dáme do mísy (pomoučené dno) a necháme v teple a zakryté utěrkou zvojnásobit objem (45–60 minut)

Nyní si můžeme připravit placky:

• těsto opatrně vyndáme a rozdělíme na tři části
• z každé části vytvoříme kouli (cca velikost malé pěstičky), kterou necháme chvilku odpočinout
• každou kouli na vymoučeném válu rozválíme do kulaté placky – 15–20 cm v průměru a 3–4mm tlusté
• vyválené placky necháme opět odpočívat (cca 10min, nevynechat!)
• mezitím si rozpálíme troubu, teplotu odhaduji na cca 200–220 stupňů (čili u mne na třičtvrtě knoflíku)
• připravíme si také podložku pro pečení – plech s pečícím papírem, pečící kámen, atp. a upravíme si polohu roštu v troubě tak, abychom mohli péct na nejnižším patře

Následuje dramatické pečící finále:

• pěkně odpočatou pita placku v rychlosti přemístíme na pečící plošku a ihned zavřeme troubu
• při ideálních podmínkách se vám placka krásně nafoukne běhěm 4 minut
• toto si musíte sami vyzkoušet a zjistit si, za jak dlouho se vám placka nafukuje
• jakmile se totiž placka nafoukne, v rychlosti ji otočíme a dále pečeme už asi jen minutu až minutu a půl
• pokud se vám placka stejnoměrně nenafoukne – nezoufejte, není to katastrofa
• pokud se vám zdá placka po minutě po nafouknutí moc neupečená (bílá) máte buď malou teplotu, nebo tlustou placku
• ideální doba pečení je čtyři minuty do náfuku, poté jedna minuta k dopečení
• upravte tloušťku placek nebo teplotu tak, abyste se do tohoto optima vešli

Takto vypadá čerstvě vytažená, strašně horká a nafoukaná pita z trouby. Buďte v pozoru protože boj o měkoučký chlebík ještě nekončí a právě v tomto okamžiku přichází rozhodující chvíle!

• čerstvě upečenou placku ihned po vyndání trouby splácněte
• pokuste se přitom nepopálit, vyfoukávaný vzduch má nebezpečnou teplotu! (odzkoušeno osobně)
• placku ihned přiklopte mezi dva talíře a přikryjte utěrkou, nebo ještě lépe ji štosujte do nějaké neprodyšné nádoby s deklem
• všechny ostatní placky přidávejte na sebe a nechte je takto kompletně vychladnout
• po vychladnutí budou perfektně měkké a pouze na některých vypečenějších lokacích křupavé!
• pitu skladujte v neprodyšném obalu, nebo ještě lépe ihned spotřebujte (viz. receptík níže)

Jestli jste došli až jsem a recept jste vyzkoušeli a ještě navíc se vám opravdu vydařil – gratuluji vám! Mně osobně se první použitelné placky začaly objevovat asi u třetího pokusu. Klíčové není ani tak těsto (všechno vždy dávám hrubě od oka a přitom je překvapivě zachována konzistence!), ale teplota pečení, časování kynutí a odpočívání těsta, tloušťka placky a zvládnutá technika splácnutí a vychlazení placek.

Garantuji vám, že čerstvý pita chléb je naprosto fantastickým přílohovým zpestřením. Pokud plánujete ve své kuchyni zabrousit s nějakým receptem třeba do ňecka, Libanonu nebo do Izraele – bude se vám pita určitě hodit.

Pita á la bruschetta

A kdyby jste nevěděli k čemu pitu použít, nebo by se vám nechtělo vařit něco složitého, mám pro vás ještě jeden tip na doraženou! Můj nejnovější objev – čerstvě upečená a ještě teplá pita, upravená do křupava jako klasická italská bruschetta s rajčaty. Není nad tento krásný a jednoduchý pokrm (viz. titulní obrázek).

Příprava této pochoutky, kterou podle mne hned tak někde nedostanete (=čerstvá horká pita rovnou z trouby), je triviální:

• hotovou, splácnutou a mírně odpočinutou (ale ještě teplou!) pitu velkoryse zakapejte kvalitním olivovým olejem
• přidejte malé špetky drceného česneku (nejlépe třeného nožíkem ze stroužku rovnou na placce)
• nandejte tenké(!) plátky rajčat, posolte a zakončete špetkou čerstvě drceného pepře (používám směs – černý, bílý, kajenský)
• podávejte a vychutnávejte za tepla!

Tak a to je z mé pekařské dílničky prozatím vše. Přiznám se, že jsem tím docela unešen, jak se mi po dlouhé době podařilo zdárně upéct něco dobrého z obyčejného chlebového těsta. Taky jsem si naběhl na nepěkný bruschettový návyk, protože každou lahodnou a křupavou placku musím vykoupit od mouky zabordeleným stolem a žhavením mé nebezpečné trouby Morky!

Určitě se mezi vámi najdou zkušení pekaři všeho možného, ale pečete někdo doma obyčejnou pitu (arabský chléb)? Docela by mě zajímalo, které finesy jsem ještě nevstřebal, nebo které fígle teprve čekají na objevení :)

Nechávám vás tady zatím pěkně diskutovat. Pan Cuketka vyráží na pár dní do Španělska a už teď se ohromně třepe na nové kulinářské zážitky, akční foto-střípky a postřehy. Zatím tedy na shledanou! ,)

O tom, že listy fíkovníku mají na podzim nádherně zlatou barvu, už víte. Copak ale skrývají samotné plody?

Pan Cuketka to odhaduje na střední obtížnost. Nejbleskovějšímu řešiteli bude věnována související hravá receptura! První nápověda: je to zelené ,)

Už je uhodnuto – tak jestli nechcete přijít o překvapení, chvilku dumejte a teprve až budete vědět, koukněte se do komentářů….

Tak před chvilkou jsem se tady rozčiloval, že mi chybí pořádný informační web k Svatomartisnkému a zrovna před chvilí bylo moje spílání vyslyšeno – oficiální prezentace pro Svatomartinské víno je online! S menším křížkem po funuse, ale přeci. Zkrátka „czech style“ se vším všudy. Stále chybí nějaké podrobnější informace o kriteriích pro přidělení značky, ale přivírám obě očka – udělali mi radost!

A jako bonus přidávám tip na srovnávací degustaci Svatomartisnké vs. Beaujolais Nouveau. Pokud jste poblíž Jaroměře, nenechte si ujít!

Tak právě s takovýmto, pro francouze netypickým, sloganem v angličtině vtrhne již tento čtvrtek do světa mladé francouzské víno Beaujolais Nouveau 2006! Dovoluji si přispět svým krátkým představením tohoto dravého fenoménu…

Co je to Beaujolais Nouveau?

Beaujolais Nouveau jsou mladá franocuzská vína z odrůdy Gamay pocházející ze dvou apelací – Beaujolais (od r. 1937, cca 2/3) a Beaujolais-Villages (od r. 1950, zbývající 1/3). V širším slova smyslu je fenomén Beaujolais Nouveau globální marketingová a vinařská akci, kdy jsou tato vína každý rok s velkou slávou uvedena do oběhu vždy ve třetí listopadový čtvrtek.

Historie fenoménu sahá do roku 1951 (nikoliv mladého vína – to je známo už po tisíce let!) , kdy byla poprvé úřady povolena možnost uvádět na trh vybraná mladá vína s apelací (Dříve toto bylo možné vždy až od 15. prosince). Od té doby už vinaři a obchodníci z Beaujolais nesundali nohu z plynu a z původně lokální záležitosti udělali celosvětový fenomén. Od 80. let tak do světa každoročně vyrazí cca 50.000.000 litrů tohoto lokálního vína! Pro vaši představu – v roce 2002 bylo jen ve Francii prodáno 11 miliónů lahví, dále ve světě pak dalších 25 miliónů. Ve srovnání s 350000 lahvemi našeho letošního Svatomartinského, jsou to bombastická čísla (přibližně stonásobný objem)!

Těch zajímavostí kolem Beaujolais Nouveau je spousta. Doporčuji vyčerpávající oficiální stránky regionu Beaujolais, kde najdete vše potřebné, aktuální a do detailu. Když bychom to ale měli celé shrnout, tak Beaujolais Nouveau – to je:

• mladé víno apelací Beaujolais nebo Beaujolais-Villages
• ručně! sbírané hrozny odrůdy Gamay
• celosvětové uvedení na trh třetí listopadový čtvrtek
• největší vinařská marketingová akce na světě

I při vší té bombastice a hype nezapomeňte, že se jedná stále jen a jen o obyčejná mladá vína. Někdo dokonce o mladých vínech říká, že je to jako jíst těsto, ještě před tím, než upečeme koláč. No, nechám to na vás ;)

Charakteristika ročníku 2006

Oficiální stránky letos hovoří o velmi vydařeném (vintage) ročníku (podobně jako ročníky 1976 a 2005), kde nové Beaujolais charakterizují třemi slovy – voňavé, ovocné a zaoblené. Za tento velmi vydařený ročník (alespoň podle prvních ohlasů nakupčích a distributorů) vděčí více než příznivé klimatické situaci, kdy se spojila velká vedra v červenci a dostatek slunce v průběhu celého měsíce září (pouze jeden deštivý půlden!).

Letošní vína tak budou s přehledem naplňovat obecnou charakteristiku Beaujolais Nouveau – lehká a pitelná ovocitá vína s příjemným avšak prchavým a přelétavým aroma. Vína, která záhy ztrácejí na kvalitě a která je nejlepší vychutnat co nejrychleji.

Beaujolais Nouveau vs. Svatomartinské

Bude moc zajímavé pozorovat, jak si bude Beaujolais a Svatomartinské konkurovat na českém trhu. Obě akce se budou každý rok v listopadu potkávat v rozmezí jednoho až dvou týdnů a tak to srovnání se samo nabízí. Pro každou akci hrajou podle mého určité prospěšné faktory.Na straně Svatomartinského:

• vinařský patriotismus (osobně dám u mladého vína přednost malému vinaři z blízké Moravy, před importem z Francie)
• cena (ne vždy)
• různorodost (povoleno vícero odrůd)
• napojení na další Svatomartinské speciality (husička!)

Na straně Beaujolais Nouveau pak:

• globální reklamní kampaň a značka
• lety osvědčená tradice & kvalita
• navazující soutěže a ocenění

Mně osobně je moc sympatické právě Svatomartinské, hlavně tím, že je lokální a že je tak různorodé. Jediné co mi na rozdíl od Beaujolais Nouveau chybí je prozatimmní absence nějaké soutěže, nebo prestižního ohodnocení těch nejlepších. Pokoušel jsem se někde najít výsledky degustací Svatomartisnkého, ale dozvěděl jsem se pouze seznam vín, které „prošly“. Takže kdyby k celé Svatomartisnké akci přibyly nějaké Svatomartinské medaile, vůbec bych se nezlobil ;)

Pokud jste Svatomartinské v sobotu propásli, máte možnost polepšit se už tento čtvrtek (16. listopadu), kdy spousta vinařských obchůdků a vinoték pořádá speciální akce. Pokud vás bude ve čtvrtek po Praze honit mlsná, můžete využít můj seznam vinoték, které pořádají degustační akce – určitě tam něco najdete.

Co je vám osobně sympatičtější? Svatomartinské nebo Beaujolais Nouveau? A vůbec, máte rádi mladá vína?

Výrobkům od Tescomy zrovna moc nefandím, ale tentokráte jsem docela příjemně překvapen. Představuji tedy nejnovější výběžek zvědavosti pana C. – tepločivé vysoceodolné čidlo z nerezové oceli Graaadius!

Jakou teplotu má voda, kterou chceme zalévat vzácný čaj? Na jakou vnitřní teplotu jsme upekli pečínku? Má naše lázeň na roztavení zkrystalizovaného medu pod 40 stupňů? Přesně tohle jsou otázky, které mě v poslední době čím dál více zajímaly. Nelenil jsem a zaběhl jsem do svého oblíbeného multivybaveného železářství, kde mi poradili tento relativně všestranný, i když ne úplně všemohoucí teploměr Gradius od české firmy Tescoma.

Teploměr (bimetal) je vyroben z nerezu a je dodáván spolu s nasouvacím ochranným obalem s klipsou (také z nerezu). Musím říct, že konstrukce je poměrně odolná a velice dobře se udržuje (stačí vždy jen pořádně otřít hrot sondy). Teplotní rozsah je od 0 do 100 stupně Celsia s příjemně rychlou odezvou cca 10-15 vteřin na přehledné stupnici (průměr cca 3cm). Měří se pomocí špičaté sondy (délka cca 15cm), kterou není problém zapíchnout do koláče, masa nebo jen tak ponořit do vody nebo do jakékoliv jiné kapaliny.

Jedinou nevýhodou je omezený teplotní rozsah a nemožnost použití v troubě. Do té si plánuji pořídit tuto truoběodolnou variatu ze stejné řady, nebo ještě lépe teploměr jiné značky s možností zapíchávací sondy na teplovodivém drátku. Něco jako tenhle z Ikeji, ale analogový (nesnáším baterky ;)

Tímhle výrobkem si u mě Tescoma trošinku vylepšila reputaci a pokud se teploměr vzápětí samovolně nerozpadne (nebo nezačne uvolňovat olovo) udrží si mnoho kladně nabitých cuketek. Pro všechny puntičkáře a tepločivé šťouraly nezbytná záležitost. Ani Celsiuš tak nepřijde nazmar!