Vydatný předkrm
jste již doufám zhltli, následuje dvojitý hlavní chod v podobě
výjimečných restaurací Gundel a Kéhli. Dojde i k zamihotání deseti cuketek
z desíti…
Kéhli vendéglő
Za tip na návštěvu
restaurace Kéhli vděčím čtenáři
Kocourovi, který
mi něco o Budapešti prozradil do mailu. Nebýt jeho, přišel bych o jeden
z nejlepších zážitků z Budapešti. Díky! ;) (Malá nápověda pro
ostatní – pan Cuketka vaše tipy do mailu a do komentářů přímo
zbožňuje!)
I když to na první pohled nevypadá, tak Kéhli je vyhlášený
budapešťský podnik založený již v roce 1899 rodinou Kéhli. V jejich
seznamu V.I.P. hostů najdeme Václava Havla, Vinetůa nebo třeba
i Terminátora. Ti všichni vzdali hold nenápadné tradiční hospůdce na
okraji města. Cesta k ní je docela napínavá, nejdříve mega-betonový most
přes Dunaj, poté výhled na desítky nechutných paneláků. Kéhli, spolu
s několika málo domy a kostelem, se komoušům ubránili a dodnes tvoří
poklidnou oázu mezi panelovými útesy.
Usazeni jsem byli svižně. Restaurace má bar, velkou hlavní jídelnu,
malebnou zahrádku ve dvorku a hned vedle ní malou prosvětlenou jídelničku,
kde jsme seděli my. Styl je spíše selský, rustikální, přesto jsou
všechny stoly perfektně upraveny a prostřeny. Všimněte si fikaného
svícnu – baňka se zkumavkou plné vody, ve které svíčka plave.
Nezáleží jak se zkracuje, zákony fyziky udržují stále stejný kousek
nad vodou!
Ujal se nás svérázný pan číšník, postarší s obstojnou
angličtinou, který si po každé naší objednávce něco mrmlal pod
maďarským fousem. Mně připadal vtipný, úplně jsem si ho představoval,
jak si se stejným přístupem vychutnával celebrity ;) K pití jsem srdnatě
kombinoval maďarské pivo Dreher a nějaký maďarský ryzlink spolu se zbytkem skupiny.
Wine list byl maďarsky, takže si nepamatuji oblast ani vinaře. Ročník
2002 – ryzlink méně čiperný, ale za 3000 HUFů a k jídlu
posloužil dobře.
Toliko ke kvantově skokovému snoubení, přistupme k polévkám (680 –
780 HUF). Ta nad odstavcem je rybářova polévka s kousky ryb a na
paprice.
Dále jsme měli lesní houbovou se žlutým hřibem (yellow boletus –
klouzek?), gulášovou a ještě dvě, které si nepamatuji. Všechny byly sice
s paprikou, dalo by se říci upapo (univerzální papriková polévka), ale
výtečné a dobře nakombinované s hlavní příchutí.
Já jsem si objednal sebevražedný special soup – hovězí vývar
s morkovou kostí, servírovaný v nádherném smaltovaném kastrůlku
(1980 HUF). U okolních stolů si ji objednával skoro každý, zřejmě
místní oblíbená specialita!
Polévku servírují se dvěma nádhernýma morkovýma kostma, pohodlně
zabalené do ubrousku pro snadný úchop spolu s morkovou vidličkou na
šťourání.
To vše ještě s porcí toastů s česnekem!
A aby toho ještě nebylo málo, tak pikantní papriková směs a čerstvá
zelená paprika!
Kosti obsahovaly velkorysé množství morku fantastické konzistence
i chuti. S česnekovým toastem a vývarem to byla koncentrovaná
masožroutova mana.
V tomto okamžiku jsem již levitoval i se židlí pět centimetrů nad
zemí a hlavou se mi honilo – Creutzfelde & Jakobe račte vstoupit!
Jsem připraven platit svým trouchnivým mozkem!
Zapomněl jsem dodat, že ta polívka byla naprosto fantastická – se
šafránem, zeleninkou, masíčkem a jedním obřím játrovým knödlem ;) Co
dodat? Jestli to nevíte, tak takhle vypadá deset cuketek z desíti!
Pojďme na finále. Následuje místní specialita – filé z candáta
upravené podle strýčka Pišty Takácse (2980 HUF). Bazální úprava,
přesto úplný a bezchybný pokrm. Přejemné candátí masíčko (bez jediné
kostičky) v kombinaci s houbami na bylinkách (typická maďároš varianta),
k tomu vařený brambor s máslem a bylinkami. Jsem rád, že jsem měl tu
čest ochutnat.
Tady zvěřinová specialita – bažant s ovocnou náplňkou (švestky,
meruňky, …) ve slanině, jablky z trouby, bramoborovou kaší a košíčkem
s brusinkovou marmeládou (3980 HUF). Kéhli umí i zvěřinu. Naprosto
bez chyby!
Na posledním obrázku jsou fritované kousky candáta, podávané
s bylinkovými brambory a omáčkovníkem plným „tatarské“ omáčky.
Trošku slabší úprava, candát si přesto zachoval svou bezkonkurenční
jemnost a šťavnatost.
Jak vidíte oběd v Kéhli rovná se absolutní smyslové anihilaci. Ceny za
tyto lahůdky jsou velice přístupné. Drtivá většina českých podniků ve
stejné kategorii se může odejít klouzat na exkurzi do Budapešti. Dezerty
jsme s největším sebezapřením přeskočili a pospíchali jsme zpět do
víru velkoměsta. Návštěva Kéhli byl jedinečný zážitek a při
jakékoliv další návštěvě Budapešti to bude můj domovský podnik.
(A ten morek…!)
Gundel Restaurant
Přitvrdíme. Restaurace Gundel patří mezi TOP 5 podniků z Budapešti a
možná i z celého Maďarska (minimálně cenami pokrmů), přesto ještě
nedosáhla ani na jednu Michelinovu hvězdu (pokud se nymýlím). Historie
podniku sahá až do roku 1894, kdy se ještě jmenoval Wampetics. Ten v roce
1910 převzal Károly Gundel a vybudoval z něj novou budapešťskou legendu.
Po roce 1949 následovalo znárodnění a dlouhodobá dehonestace státním
molochem, kterou v roce roce 1992 ukončili Ronald S. Lauder a George Lang
(původem Maďar). Podnik postavili na nohy, redesignovali, navrhli nový
koncept a protože byli docela v ráži, přikoupili k restauraci i vlastní
tokajskou vinici.
Gundel sídlí v mohutné vile se zahradou v blízkosti parku a náměstí
hrdinů. Interiéry i exteriéry (vyžaduje Javu) jsou
upraveny do těch nejmenších detailů a už na první pohled má to místo
něco do sebe. Atmosféra, feng-shui nebo duch místa – to jsou nepochybně
hlavní zbraně, které vás uzemní již při vstupu na pozemek. Dá se to
krájet.
Usazení po mé předchozí rezervaci proběhlo naprosto hladce. Přišel
jsem přesně na dvanáct, kdy otvírají, navíc byl pěkný den, takže jsem
si vybral místo v obrovské zahradě. Mohutné javory (nebo platany) porostlé
břečťany, květinové záhonky, vkusné stolování a opět naprosto
dokonalá atmosféra, na kterou snad mají Gundeláči patent. Začal jsem
minerálkou (0,7l 1350 HUF, v samostatném chladiči) a výběrem z pečiva
s bylinkovým máslem. Vše bylo oká, všimněte si ale krásných talířků
a příborů – vše nadesignováno speciálně pro Gundel s typickými
emblémy a slony.
Na másle dokonce papírek s logem, ale to už mi přišlo trošku moc,
navíc se takhle nepěkně umastil. Ve výběru z menu jsem kopíroval základní gundelácké šestichodové menu, které jsem kvůli
časové tísni zredukoval na tři. Začíná se paštikou z maďarských
husích jater připravených na Tokajském (4800 HUF). Ta paštika se dělá
z maďarské obdoby foie gras, ale jen to tak není pojmenováno. Jak vidíte
na fotce podávají paštiku ve dvou plátcích, k tomu malá houska, cherry
rajče, stříkanec z balsamikové redukce, polníček a aby toho ještě
nebylo málo, tak je tam aspik z Tokajského. Co nevidíte je taková
meruňková (možná i další ovoce) marmeláda, která se schovává za
plátkem paštiky.
Tento chod je automaticky podáván s deckou Tokaj Aszú (5 putní, r.
2000) z jejich domácí vinice (na obrázku). Tokajské i tokajem ochucená
paštika vyšlo v pěkné harmonii. Zbytek talíře už mi přišel méně
smysluplný – rajče, polníček i ty balsamikové čmáranice mě spíše
rušily. I přesto to byl fantastický zážitek z tradičního pokrmu a
dokonalého snoubení vína.
Jako hlavní chod jsem si dal opět candáta – na pánvi připravený
filet z candáta ve stylu Gundel, na listovém špenátu, s omáčkou z Egri
Chardonnay a „zeleninovými perlami“ (5720 HUF). Byla to absolutně
majestátní a bezchybná flákota z candáta, bez kostičky, superjemná a
v ústech se rozplývající. Omáčka i špenát byly spíše slabší,
zeleninové perly v podobě kuliček z mrkve, brambor a cuketek byly vtipné a
pěkně ladily. Když bych si měl vybrat mezi candátem z Gundelu a Kéhli,
tak by velice těsně vyhrálo Kéhli. Kdybychom přihlédli i k ceně je to
ještě jasnější. Perličkou bylo servírování perfektně temperované
porce pod klasickým kupolovitým poklopem.
K rybce šlo na doporučení obsluhy víno u kterého si nejsem dvakrát
jistý původem, i když mi to bylo dvakrát zopakováno. Mělo by to ale být
víno vzácnější maďarské odrůdy Kéknyelű z Badacsonyi ročník 2004
(1800 HUF) – lehké suché bílé, k rybce se přilévalo skoro samo.
Jako dezert nemohlo jít nic jiného, než zdejší nejslavnější
receptura – palačinka Gundel (1520 HUF) na klasický
způsob. Je to palačinka s náplní z vlašských ořechů, rozinek,
citronové kůry a rumu, podávaná s čokoládovou omáčkou. Znám ji už asi
deset let a teprve teď jsem měl možnost ochutnat originál! Palačinka
i s náplňkou byla dokonalá, čokoládová omáčka připomínala spíše
pudink, ale perfektně vše jistila. K palačince šlo opět Tokajské –
Disznókő Tokaji Aszú 4 p. 2001 (1500 HUF), velice pěkné!
Jak vidíte Gundel je hódně drahý a upřímně si myslím, že nepodává
úplně ideální poměr cena/výkon. Platíte tady hodně za značku a místo,
ale pokud si to chcete zkusit, tak proč ne – je to docela zábavná show! ;)
Nezmínil jsem servis, který byl naprosto bezchybný, „fiendly“ a snažil
se na 120%! Už v začátku, nějakým mi záhadným způsobem, vycítili mé
tempo (v důsledku časové tísně rychlejší) a sázeli jednotlivé chody
přesně podle mých potřeb. Bez čekání či popahánění. Pán
s příborama si mě odhadl a při rovnání příborů pro jednotlivé chody,
mi je hned vysvětlil, abych se snáze vyhnul faux pas.
Zajímavost na závěr – v obou restauracích bylo již na účtě
započteno spropitné. V Kéhli to bylo 500 HUF na
osobu, v Gundelu připočítají 12% k celému účtu.
To byla Budapešť, hlavní město našich rakousko-uherských spoluobčanů.
Těším se na repeté!
Hledat
